Nastavená romance

Proč čeští cukráři pořád ještě neumějí udělat nejlepší zmrzlinu pod sluncem.

V přízemí jednoho z brněnských činžáků tiše vrčí několik luxusních mrazáků. Teploměr na ulici šplhá ke třicítce, ale tady je příjemně. V tradiční zmrzlinárně u Hvězdů se právě připravuje speciální zakázka – žloutková zmrzlina, která musí kromě vynikající chuti odolat i riziku salmonelózy.

K jednomu z dvojice podivných lesklých strojů přistupuje mladík v plastových rukavicích, nabírá z chromovaného kohoutku do skleněné misky žlutou hmotu a podává ji elegantnímu sedmdesátníkovi. Drahoslav Hvězda, zástupce třetí generace rodinného podniku, poválí lahůdku v ústech a v jeho tváři lze číst spokojenost: žloutková se zase povedla. Škoda jen, že tuhle lahůdku v Česku nabízí pouze několik vyhlášených podniků. Co vlastně schází k tomu, aby se místní cukráři, podobně jako jejich kolegové ve Švýcarsku, Francii nebo Itálii, chlubili na každém rohu neodolatelnou zmrzlinou?

Odvaha se vyplatí

Tuzemským cukrářským stánkům už léta vévodí zmrzlina od řetězců jako Algida či Schöller. Kromě mohutné reklamy za jejich oblibou stojí i přesvědčení, že na zmrzlinu s globální adresou původu je prostě spoleh. Přesto v Česku funguje současně neuvěřitelných šest set výrobců zmrzliny. Jejich produkty ale zpravidla nestojí za řeč – za syntetickou chutí takřka není poznat, jaký druh má zákazník…