Komedie teroru

János Széky

(1954) je novinář, esejista a překladatel, je také editorem a komentátorem maďarského týdeníku Élet es Irodalom. Do maďarštiny přeložil například autory jako Vladimir Nabokov, Thomas Pynchon, Djuna Barnes a mnoho dalších. Žije v Budapešti.

Mladíci s divokým výrazem ve tváři a v černých neonacistických uniformách, kteří si dali název Maďarská garda a v srpnu pochodovali ulicemi Budapešti, vyděsili státy sousedící s Maďarskem, na poplach bijí také evropští socialisté. Nicméně podobné pochody nejsou v Budapešti žádnou novinkou už od roku 1992, byť nejsou příliš časté.

Naprostá většina lidí se drží od těchto chuligánů se zabijáckým vzezřením co nejdál a věří, že v politice nemají žádnou šanci. Pravdou je, že na rozdíl od jiných postkomunistických zemí není v Maďarsku žádná parlamentní strana s extremistickým programem a vůdci.

A právě v tom je možná problém. Důvodem pro tuto maďarskou zvláštnost není to, že by neexistovalo, řekněme, deset procent voličů extrémní pravice, ti však byli „pohlceni“ velkou pravicovou stranou FIDESZ. Její předseda a bývalý premiér Viktor Orbán má zřejmě za to, že kvůli tomu, aby se opět dostal k moci, musí přilákat voliče všech odstínů pravice včetně těch nejtmavších. Tato Orbánova strategie se datuje od roku 2002 a má jeden nepříjemný důsledek: zmizela jasná hranice mezi FIDESZ a různými odnožemi krajní pravice, v níž naopak roste počet maniaků s násilnickými sklony.

Hrůza z Výmaru

FIDESZ dospěl tak daleko, že bez skrupulí využívá rezervy svých militantních sympatizantů na to, aby vyvíjeli tlak na levicovou vládu. Na druhé straně vládní socialisté využívají každé příležitosti jít do kampaně s názvem „Stop fašismu“, kdykoli kdejaká skupina šílenců provede nějakou výtržnost. Je to už jakási součást hry, kdy socialisté pravidelně vyzývají FIDESZ, aby se „distancoval“ od těchto skupin, což Orbán a jeho lidé zatím ani jednou neudělali.

Výsledkem vládních kampaní proti hrozbě fašismu je efekt opakovaného volání topícího se o pomoc, kdy nevíte, zda je to opět jen taktický manévr, jímž chce vláda zakrýt třeba nějaký svůj špinavý byznys, anebo jde už opravdu do tuhého. A FIDESZ samozřejmě nikdy neopomene vinit socialisty z „hysterického troubení na poplach“.

Proč tedy právě vytvoření Maďarské gardy v srpnu vyvolalo takové zděšení? Protože byla založena politickou stranou krajní pravice s názvem Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko). Toto přímé spojení politiky a polovojenských band okamžitě vyvolalo představu Výmaru a nacistického šílenství.

Jobbik je jako strana sama o sobě bezvýznamná. V posledních volbách získala dvě procenta hlasů a to byla ještě v koalici se starší radikálně nacionalistickou stranou MIÉP. Tyto strany nemají žádné propojení na svět byznysu ani na intelektuální kruhy. Jejich program je směsí nacionalismu, antiliberalismu, antikomunismu, obecných referencí ke křesťanství a současně antiglobalismu spojeného s odporem k EU ochuceným levičáckou propagandou. Volají po zrušení „rozdílu světelných let“ mezi chudými a bohatými a žádají trest pro „velkokapitál“, naivně užívajíce tento Leninův termín. (Po pravdě řečeno, byl to právě Orbán, kdo v roce 2002 zavedl pojmy „velkokapitál“ a „finanční kapitál“ do maďarského politického diskurzu jako – ano – „nepřítele lidu“.) Kdyby tyto strany nešokovaly veřejnost svými rasistickými a homofobními demonstracemi, mohly by klidně zapadnout do bláznivého světa maďarského politického mainstreamu, kde jednotlivé strany nereprezentují sociální skupiny ani ideologické proudy, ale spíše jen mobilizují davy pomocí kmenových mýtů v nekonečné a vyčerpávající válce.

Politika a fašismus

Není divu, že slavnostní přísahu Maďarské gardy celebrovali prominentní radikálové, kteří mají více či méně blízko k FIDESZ: bývalý ministr dopravy pravicové vlády z let 1990–1994; šéfredaktor týdeníku (a člen FIDESZ, mimochodem), jenž získává své čtenáře nejen propagací nacistické literatury, ale také díky tomu, že samotný Orbán vyzývá k předplacení časopisu; a jedna stará paní, kterou po revoluci v roce 1956 odsoudili k smrti a odseděla si třináct let. Tato paní sice nemá žádnou politickou zkušenost, ale Orbán ji vytáhl ve volbách do kampaně a teď sedí za FIDESZ v parlamentu. Řekla, že lidé spjatí přísahou jsou „řetězem lásky … proti Satanovi, jímž je dnešní vláda a 50 let komunismu“.

Orbánův pokus o politiku sjednoceného pravicového tábora dopadl jako ono známé přísloví „kdo seje vítr, sklidí bouři“. Aféra s Maďarskou gardou nabyla takových rozměrů, že Fidesz nakonec obvinil premiéra Ference Gyurcsánye, že celou provokaci naplánovala jeho vláda, aby uškodila Fideszi. Tento předpoklad je ovšem – vzhledem k výše zmíněným protagonistům – naprosto nesmyslný.

Orbán se ocitl v těžké situaci, schovával se před novináři, kteří se ho ptali na to, jak si chce od podobných lidí „udržet distanc“, a když se od něj nakonec přece jen dočkali odpovědi, byla značně chaotická: „Vy jste vy, já jsem já, Maďarská garda je Maďarská garda a my jsme tady.“ Co tím myslel, nikdo neví.

Veřejnost ale nemohla nevidět v celé situaci také jisté komično. Velitel Maďarské gardy je totiž herec, jenž si vybudoval svou popularitu v televizních programech před dvaceti lety, kdy v kabaretu vystupoval jako halasná vesničanka s knírkem, a v socialistickém seriálu, jenž měl humorně líčit život vojáků v maďarské armádě.

Kdo je zakáže?

Samotná Maďarská garda ze všech sil naznačuje, že nemá v úmyslu stát se ozbrojenou milicí – v takovém případě by se totiž dostala do sporu se zákonem a měla by být okamžitě zakázána. Dá se předpokládat, že i v tomto případě, pokud dojde k soudnímu procesu, jehož obecným smyslem je stanovit jasnou hranici mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, to skončí stejně jako v jiných podobných procesech. Bude to opět ten podivný právnický wrestling s ostrými advokáty a soudci s nehybnými rysy pokerových hráčů, kteří vynesou jakýsi nelogický verdikt, jenž ve skutečnosti poslouží politickým zájmům pravice. Něco takového se stalo právě nedávno, když jeden z mladíků, kteří se loni zúčastnili útoku radikální pravice na budovu maďarské televize (napadl policistu, který chránil budovu), dostal podmíněně čtrnáct měsíců, i když zákon umožňoval pět let natvrdo. Soudce zdůvodnil de facto osvobozující rozsudek zarážejícím výrokem: „Házením kamenů a jiných neznámých objektů není možno uhasit život lidské bytosti.“ Pokud existuje nějaké opravdové nebezpečí, pak je to přesně toto.

V prastarém maďarském politickém vtipu se říká: situace je beznadějná, ale vážné to není.