Chci poznat tu neznámou krajinu v sobě

Výtvarnice Běla Kolářová (84) patří k pozoruhodným ženám, které zůstaly opomenuty vedle svých úspěšných partnerů. Spoluzakladatelku výtvarné skupiny Křižovatka a jednu z nejoriginálnějších českých umělkyň zastínil její muž, básník a výtvarník Jiří Kolář. Původně amatérská fotografka, o níž někteří kritici mluví jako o první české feministické výtvarnici, přitom už v šedesátých letech pronikla na výtvarnou scénu originálními kolážemi z obyčejných předmětů všedního domácího života – patentek, knoflíků, úlomků žiletek, bavlnek nebo lidských vlasů. Její obrazy byly letos mimo jiné k vidění na prestižní přehlídce současného a moderního umění Documenta v německém Kasselu.

Vzpomínky z dětství tam unášel neslyšitelný nářek.

Na slavnou Documentu kurátoři hned tak někoho nepozvou. Jak se cítíte ve skupince těch pár českých výtvarníků, kteří tam dosud měli čest vystavovat?

To pozvání mě překvapilo. Já se nepokládám za velkou umělkyni. Vždycky jsem byla spíš plaché povahy a nikam jsem se nikdy necpala. V Kasselu jsem letos osobně ani nebyla, je to sedm set kilometrů, což v mém věku i současném fyzickém stavu představuje cestu přes půl planety. Navíc to tam znám, expozice je nesmírně rozlehlá, několik velkých budov a pavilonů. Tam aby se člověk uběhal.

Říkáte, že jste unavená, ale když jsme vešli, pracovala jste zrovna na nějaké koláži. Ani v 84 letech neztrácíte chuť do práce?

Pořád zkouším něco menšího dělat, ale nezbývá mi na to čas. Už mi to tak nejde a všecko mi dlouho trvá. Taky ani nestačím chodit na výstavy.

Co člověka ve vašem věku stále nutí k práci?

Když tušíte, že se někde uvnitř vás skrývá nějaká neznámá krajina, chcete ji poznat. Pro mě o ní vždycky přinášela zprávy výtvarná práce. Na ploše rozhodíte nějaké objekty a začnete s nimi pracovat. Okolní svět zmizí, ruce si hrají s předměty, kombinují jejich polohu, postavení, hledají výraz, na který jsou slova krátká. A naráz je to ono. Něco z vás se skrze ty ruce a objekty zhmotní. Něco z vás v poloze těch objektů zůstane.

Zkoušela jste to „něco“ pojmenovat?

Třeba strach, nebo údiv, radost, co já vím? Možná úzkost ze samoty. Jsem moc ráda, že mám teď tady v Praze dobrou rodinu. Žije tu se mnou synovec, který má dvě skvělé děti, jedna z jeho dcer krásně maluje. Někdy si postesknu, že jsme s Jiřím Kolářem nemohli mít vlastní děti.

Proč to nešlo?

Ani nevím, kde byla chyba, ale myslím, že Kolář děti nechtěl. Nikdy jsme spolu o tom nemluvili a já bych zase nedokázala dítě adoptovat, protože si neumím představit tu odpovědnost, když se nevyvíjí mateřský vztah od porodu, od dětství. To není jen otázka zabezpečení existence, že každý plod je s matkou spojen pupeční šňůrou. Tam vznikají vazby na život a na smrt, které sebevětší láska k cizímu dítěti nahradit nedokáže.

Stínová role mi vyhovovala

Pamatujete si na první setkání s Jiřím Kolářem?

Nejdřív jsem se s ním seznámila skrze jeho poezii. Četla jsem jeho Ódy a variace a Limb. Moc jsem jeho veršům nerozuměla, ale ohromně se mi líbily.

Co se vám na nich líbilo?

Byla to jiná poezie než ostatní básně, které jsem znala. Pracovala jsem tehdy v nakladatelství a knihkupectví Mladé proudy, kde jsem četla rukopisy spousty básníků, třeba Františka Listopada,Jiřího Kárneta, ale nic nebylo tak originální jako Kolářova poezie. Pak přišel rok 1943, Němci zrušili spoustu firem a jejich zaměstnanci byli většinou totálně nasazeni. Abych se před tím uchránila, odešla jsem do Zlína do podniku Dílo. Teprve tam jsem se s Kolářem seznámila osobně.

Co tam dělal?

Přijel dát dohromady nějakou edici. První večer mně odzpíval všechny písničky Voskovce a Wericha, což jsem zrovna poslouchat nemusela. Vždy jsem spíš tíhla ke klasické hudbě. Navíc jsem tehdy byla zamilovaná do někoho jiného a on měl taky dívku, která za ním do Zlína jezdila. Zacházel s ní ale všelijak. Třeba přišla a on ji nechal čekat za dveřmi a bavil se s námi. Zkrátka vůbec nesplňoval představy, jaké jsem od básníka očekávala.

Jaký měl být podle vás básník?

Citlivý, vnímavý. On působil spíš jako cynik.

Čím vám tedy Kolář imponoval?

Obdivovala jsem na něm štědrost. On nehleděl na majetek, to já jako on nikdy tolik neuměla. Trvalo ale docela dlouho, než jsme spolu začali chodit.

Choval se podobně jako ke své bývalé dívce později i k vám?

Kdepak. „Žena u kamen“, to byl sice jeho slogan, ale takový ve skutečnosti nebyl. My jsme si rozuměli velice dobře. Měli jsme se rádi, Kolář byl velkorysý a svobodomyslný, sice jsem se musela starat o domácnost a podobně, ale měla jsem i prostor pro vlastní tvorbu. Moje tradiční role mi vyhovovala. Taky jsme spolu vydrželi pětapadesát let, i když to věrný manžel pořád nebyl. Věděla jsem to, trochu jsem tropila scény, ale co jsem měla dělat.

Co vás vlastně jako „ženu v domácnosti“ inspirovalo k výtvarné práci?

Začala jsem sama, ale Kolář mě v tom pak opravdu dost podporoval. První věci jsem dělala s bratrem, který byl velmi rukodělný, šil kravaty a barvil látky, tak jsem to zkoušela s ním. Dá se říct, že jsme citlivost pro umění měli v rodině. Můj otec byl vojenský hudebník. Každé léto jezdíval hrát do Piešťan, kde tenkrát působil velký orchestr. Byl výborný hlavně na violu a na housle. Taky si třeba přivezl z Balkánu, kde byl za první světové války, obrázky pobřeží a moře, které tam maloval. V té době mě ale nenapadlo být výtvarnicí, chtěla jsem být baletkou. Jenže matka mi to zatrhla. Řekla mi, že baletky jsou ženy špatné pověsti, a poslala mě do Sokola.

Proč byla tak přísná?

V první řadě byla silně ovlivněná katolictvím. Hopsandy s odhalenýma nohama pro ni představovaly nemravnost hraničící s hříchem. V dnešním světě, kde se veřejně předváděná nahota stala běžnou věcí, by se určitě cítila jako na jiné planetě. Je to zvláštní, není tomu ještě tak dávno, a přitom mám někdy pocit, že jsem žila a vyrůstala v nějakém hrozně vzdáleném století. Tolik se toho změnilo.

Byla jsem naivní

Narodila jste se v Terezíně. Jaké bylo dětství v té pevnosti?

Bydleli jsme v kasárnách 40. pluku ve velikánském bytě. Byla to místnost pro celou rotu, kde jsme měli pokoj, kuchyň a velkou předsíň. Taky tam byla umývárna. Koupelna tomu říkat nešlo, museli jsme tam nosit vodu a ohřívat ji.

V Terezíně jsem taky byla pokřtěná. Moje teta, která mi vybrala jméno Běla, se mnou šla za panem farářem, jenže on řekl, že Běla je pohanské jméno. Byl okolo toho randál, až musel přijít otec, který to s panem farářem usmlouval na Běluši, což odvodil od Libuše.

Byla jste se v Terezíně podívat někdy po válce?

Jenom jednou a byl to šok. Až tak moc se to tam sice nezměnilo, už to ale nemohlo být nikdy stejné. Baráky tam pořád měly čísla z doby, kdy tam býval koncentrák. To lidské utrpení se tam vsáklo do každé cihly, dlažební kostky. Vzpomínky z dětství tam unášel pryč jakýsi neslyšitelný, ale všudypřítomný nářek.

Společně s Jiřím Kolářem jste krátce po válce podobně jako spousta vašich kolegů uvěřili komunismu a vstoupili do strany. Co vás tam zlákalo?

Byla jsem naivní. Víte, ta poslední léta před válkou byla velká nezaměstnanost a já si myslela, že komunisti vědí, jak na to, že to s nimi bude lepší. Dostala se mi do ruky brožurka s nějakými komunistickými pohádkami a uvěřila jsem tomu. Po osmačtyřicátém roce mě spisovatel Kloboučník, který musel jako člen KSČ shánět nové straníky, přesvědčil, a tak jsem vstoupila. Možná na to mělo v mém případě vliv i moderní umění, avantgarda. Rozejít se se starými praktikami, starým světem, který nebyl spravedlivý, což mladý člověk citelně vnímá. Ono to většinou trvá dlouho, než pochopíte, že spravedlivý svět neexistuje.

Váš muž byl v padesátých letech zatčen. Ani to s vámi neotřáslo?

Samozřejmě, ale vystoupit ze strany v padesátých letech nešlo, tím by si člověk vynesl rozsudek sám nad sebou. Co jsem měla dělat? Někdo musel držet domácnost, když měl Kolář problémy. Později se mě taky dost lidí ptalo, proč jsem třeba nepodepsala Chartu 77 jako Kolář. Za mnou ale nikdo nepřišel, nikdo se nezajímal o můj názor. Samozřejmě jsem mohla o to požádat, ale jak už jsem říkala, vždycky jsem byla plachá, spíš jsem se držela vzadu.

Proč jste ale v komunistické straně zůstala až do sedmdesátých let? Okolo roku 1968 přece spousta lidí ze strany vystoupila…

Nechtěla jsem být ve straně už opravdu delší dobu a vždycky jsem to Kolářovi říkala, jenže on odpovídal: „Zůstaň tam, oni by řekli, že tě ovlivňuju.“ Nechtěl, abych měla další problémy, když už jsem byla poznamenaná tím, že s ním žiju. A pak už mě nechtěli pustit. Když jsme s Kolářem v roce 1979 odjížděli do Německa na roční stipendium, musela jsem jít až na ústřední výbor, aby mě škrtli. Dokonce jsem si žádost o vyškrtnutí musela sama napsat u nich na stroji a svést to na zdravotní důvody.

Kdy jste o komunismu začala opravdu pochybovat?

Hned když Koláře v těch 50. letech na devět měsíců zavřeli. Vystřídal Bartolomějskou, Pankrác i Karlovo náměstí v Praze. Užila jsem si tehdy spoustu strachu, to si dnes už nedokáže nikdo představit, odsuzovalo se na desítky let a já od něj nedostala od zatčení ani lístek.

Pomohl vám tehdy někdo z jeho přátel?

Jediný, kdo se ozval, byl Vítězslav Nezval. Telefonoval, že se pokusí pro Koláře něco udělat. Jestli nějak v jeho prospěch intervenoval, ale nevím. I po jeho propuštění to však žádná sláva nebyla. Myslím existenčně. V padesátých letech jsme tloukli bídu s nouzí. Nemohla jsem pracovat, protože mně doktoři objevili nález na plících. Kamarádi proto pomáhali finančně. Tehdy se to tak dělalo, že kdo mohl, nějak přispěl. Třeba Zdeněk Urbánek, který Kolářovi dal čas od času nějaké peníze.

Ofotit všední život

V té době jste začala fotografovat. Radila jste se s Jiřím Kolářem?

Ani ne. On měl svoje starosti. Já jsem mu svoje věci ukazovala, ale nijak jsem o tom s ním moc nediskutovala. Začala jsem fotografovat, on v tu dobu překládal pro vydavatelství Naše vojsko Ezopovy bajky, takže jsme na chvíli měli výjimečně hodně peněz, a proto jsme koupili flexaretu. Pak jsme ji používali oba. To byl jeho první pokus dělat něco jiného než literaturu.

Já jsem fotila hlavně periferii Prahy a děti, z čehož vznikl cyklus Dětské hry.

Čím vás přitahovala pražská předměstí?

Byl to pro mě takový nepředstíraný, spontánní svět. Určitou roli v tom hrálo i skupinové krédo, které přinesl Kolář ze Skupiny 42. Já jsem si pak ale říkala, že nechci být závislá jenom na tom, co potkám nebo co uvidím. Hrozně se mi líbily fotografické experimenty Mana Raye, a tak jsem si začala dělat vlastní negativy, kdy jsem na celofán, filmový celuloid nebo skleněné desky nanášela parafín a do něj otiskovala různé předměty. Věci, které jsem používala, jsem hledala v domácnosti. Řekla jsem si, že ofotím život, který je kolem mě.

Jak vznikaly vaše pozoruhodné fotogramy, ve kterých jste na negativech nechala světlem vykreslit různé spirály?

To je docela pracná záležitost. Na to je potřeba gramofon a zvětšovací fotografický přístroj, pod který jsem dala černý papír s dírkou od špendlíku, aby jím pronikal jenom tenounký paprsek světla. A pak jsem různě točila a natáčela negativ na gramofonu tak, aby se na něm vykreslovaly spirály, kružnice, světelné stopy… Chtělo hodně citu, aby výsledek nebyl moc černý a ještě to byla kresba.

Potom mi ale přišlo, že ofocené a vyzkoušené už je opravdu úplně všechno, proto jsem přešla ke kolážím ze sponek, obrtlíků a žiletek, které jsem lepila rovnou na karton. Byla to titěrná práce. Nikdy jsem objekty nebrala pinzetou, jenom rukou.

Nejvýraznější ve vašem díle je série koláží z ženských vlasů. Co vás na nich zaujalo?

Asi to, že jsem je měla vždycky ráda na dotyk. Sama jsem měla velice bohaté vlasy po matce. Později jsem začala používat rtěnky a oční stíny.

Kritici o vás proto píší, že jste první česká výtvarnice, která začala dělat výrazně ženské umění. Souhlasíte s tím?

Ano, já jsem si to pro sebe dala jako úkol. Chtěla jsem se úmyslně odlišit. Nechtěla jsem kopírovat nikoho z naší skupiny Křižovatka, kterou dal dohromady Kolář. To bylo v době jakéhosi uměleckého uvolnění na konci šedesátých let, kdy Jindřichu Chalupeckému svěřili Špálovu galerii.

Potom jsme odjeli s Kolářem do Německa a pak do Paříže, což znamenalo vystavovat jenom venku. Mysleli jsme si, že už ve Francii zůstaneme navždycky. Už jsme neměli náladu se sem vracet.

Já musela vařit

Přesto jste to udělala. V roce 1981 jste se vrátila do Prahy, abyste zachránila dům, který vám komunisté chtěli vzít. Nebála jste se, že vás zpátky do Francie za Kolářem nepustí?

Taky hned na letišti čekal člověk s kufříkem a vyslýchali mě. Já jsem se ale nebála. Byla jsem přesvědčená, že mě pustí, protože jim vyhovovalo, když byl Kolář z republiky venku. Jenom jsem netušila, že to bude trvat čtyři roky, než mě za ním nechají odjet. Volala jsem mu do Paříže, že nevím, co dělat, a on: „Podej žádost, ať tě sem pustí.“ Podávala jsem je neustále, ale pořád mi je zamítali. Neviděli jsme se čtyři roky, majetek jsem zachránila převodem na příbuzné, jinak jsem tu ale jenom vegetovala. Proto jsem začala pracovat na cyklu Historie mého života, kde jsem dělala koláže s knoflíky a patentkami, abych se nějak zaměstnala. A Kolář mi skoro každý den posílal pohlednice, které pak daly dohromady na dvě knížky.

Vy jste mu prý na oplátku psala krásné dopisy.

Já jsem mu ale psala nanejvýš jednou za týden. Vždycky jsem se ho v dopisu ptala na nějaké rady – a to bylo legrační – on na to skoro neodpovídal, on mi psal, jaké jsou v Paříži krásné výstavy a jaké tam popíjí víno. Naposílala jsem mu taky spoustu knih, ale pak jsem toho trochu litovala, protože jich stejně většinu rozdal.

Jak se vám po návratu do Paříže v roce 1985 žilo?

Dobře, my jsme byli finančně zajištění. Kolář měl stálého zákazníka, galerii Le Longa, a taky dostal ateliér v ulici Olivier Métra, kde postavila pařížská radnice dům pro výtvarníky, a on tam dostal ateliér jako první. A mě vystavovali ve velice avantgardní galerii Dongy.

Kdo v Paříži jednou žil, nemůže toho litovat, to město ho ovlivní na celý zbytek života. Paříž je nesmírně kosmopolitní. Je pestrá, barevná a v každém okamžiku má jinou podobu. Je jiná na ranním trhu, v kavárně, v metru, na výstavě, při procházce parkem. Nikdy se tam nenudíte, protože se okolo vás pořád něco děje. Vezměte si jen ty jejich velké a otevřené kavárny. Vždyť to jsou hlediště, odkud můžete hodiny pozorovat to nejzajímavější, pohyb lidí, jejich gesta, mimiku, rozhovory. Navíc tam neustále probíhá spousta zajímavých výstav, což je pro výtvarníka k nezaplacení.

A jak jste se cítila mezi Pařížany?

Jsou uspěchaní jako v každém velkoměstě. Oproti Čechům hlučnější, rychle vzplanou, ale emoce tím jdou ven, nenosí je v sobě. Umějí se v tom spěchu ale zastavit, hlavně u jídla, kde naráz čas nehraje až tak důležitou roli. S Francouzem se každopádně nenudíte. Nikdy nevíte, jak se zachová.

Potkávali jste se v Paříži s českými emigranty?

Dost často. S Francouzi jsme se scházeli taky, ale hlavně s Čechy. Čas od času jsme se navštívili s Tigridovými, i když ti měli svoje starosti. Pak tam přibyl básník Jan Vladislav se svou ženou, což byli staří známí ještě z Prahy. U Koláře v ateliéru se skoro každý den někdo z emigrantů zastavil na kus řeči, pak se taky začali stále častěji objevovat lidé z Československa, hlavně mladí, kteří už neměli strach a našli si k němu cestu. Nosil pak domů čerstvé zprávy a u večeře jsme rozebírali, co nového v Praze.

Jiří Kolář nikdy neuměl dobře francouzsky. Jak to v Paříži zvládal?

A to on se domluvil, on si chodil na nákupy sám, s každým si podal ruku, neztratil se. On byl velice sdílný, neměl jako já strach z cizích lidí. On si vždycky našel někoho, kdo mu pomohl nebo se o něj postaral. Ovšem poté, co dostal druhou mrtvici a nemohl už do ateliéru a kaváren, chodili za ním lidé jenom vpodvečer, a to jenom někdy. Celé dny byl doma sám a on k životu potřeboval společnost. Hlavně proto jsme se v roce 1999 vrátili do Česka, i když Kolář často říkal, že chce zemřít v Paříži. V Praze trochu ožil, zase za ním přicházely návštěvy, začal se pohybovat, navštívili jsme i pár výstav. Přesto trošku lituju, že jsme se vrátili. Chtěla bych se do Paříže ještě podívat, zavzpomínat, sejít se se starými přáteli.

Vás muž říkával, že „čím je život těžší, tím je plnější“. Vidíte to podobně?

On měl život plný pořád a já jsem musela vařit a starat se. Ale to není výčitka. Rozhodně jsme spolu měli opravdu šťastný život.

Nemáte strach ze smrti, z toho, co bude potom?

Nechám se překvapit. Chtěla bych si někde sednout, zavřít oči a zmizet. Ale kam? To budu vědět jenom já. Nebo taky ne.

Běla Kolářová

*24. března 1923, Terezín

Po studiích na soukromé obchodní škole začala pracovat v nakladatelství a knihkupectví Mladé proudy. V roce 1943 potkává Jiřího Koláře, o devět let později se vzali. Roku 1964 vystavovala ještě se skupinou Křižovatka, o dva roky později měla první samostatnou výstavu v Galerii na Karlově náměstí v Praze. Roku 1979 odjíždějí s Jiřím Kolářem na roční stáž do západního Německa, odkud emigrují do Paříže. V roce 1999 se definitivně vrací do Česka. Její díla, fotografie a asambláže jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie v Praze, Musée d‘Art Moderne de la Ville de Paris, Moravské galerie v Brně nebo Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.