Na druhé straně mezi svými

Ali, hamburský gastarbeitr na penzi, se rozhodne žít s prostitutkou Yeter. Jeho syn Nejat je profesorem literatury a nelíbí se mu to. Ale Yeter je milá a smyslem jejího života je podporovat dceru Ayten na studiích v Istanbulu. Jenomže ta neví, čím se její matka živí, a navíc se někam ztratila. A Yeter zase netuší, že její dcera je politická radikálka, která právě utekla před policií do Německa. Pak je tu ještě dvojice německých žen: studentka Suzanne a její matka, která v mládí procestovala stopem Orient a teď peče doma bublaninu.

Začíná zamotaný příběh o lásce, smrti a širém světě, příběh, který diváka nepustí od začátku do konce.

Ve snímku Na druhé straně je hodně formálních nesrovnalostí a sentimentality, ale to už k režiséru Fatihu Akinovi (1973) patří. Jeho filmy jsou trochu kýčovité, avšak bezprostřední a vášnivé. Mají šarm Orientu, který mají západní diváci rádi, jsou všude srozumitelné a chytlavé jako dobrá populární hudba. Akinova sláva stoupá od roku 1998, kdy natočil první krátký film Kurz und schmerzlos. Postupně získal řadu mezinárodních cen od Zlatého medvěda a evropské ceny Felix za snímek Proti zdi (2004) až po letošní cenu za scénář v Cannes za Na druhé straně.

Fatih Akin je prostě jedním z nejambicióznějších evropských filmařů dneška a nijak nezakrývá svou inspiraci americkým akčním filmem a touhu točit v Hollywoodu. Přináší vůbec něco nového nebo jiného než jen zábavu?

Každý s každým a vždycky jinak

„Chtěl jsem, aby byl Nejat univerzitní profesor literatury,“ komentoval Akin ústřední postavu své novinky. „Ve filmech imigrantů většinou vidíte jen lidi na okraji společnosti a mě už to nebaví.“ V Německu vznikají už dvacet let dobré snímky filmařů s tureckým původem, ale teprve Akinovi se podařilo překonat jejich provincialismus. Oproti zvyku neukazuje lidi, kteří pro svou identitu strádají a nikam nepatří. Jeho hrdinové zjišťují, že je to právě naopak: patří „na obě strany“, protože mají více kulturních a národnostních identit. Nezáleží přitom na jejich dokladech ani na místě narození, protože o tomhle dnes rozhoduje člověk sám a jeho příběh.

V posledním Akinově snímku se klouzání z jedné identity do druhé dostalo přímo do názvu. Jeho hrdinové, čtyři Turci a dvě Němky, se po celý film pohybují mezi Německem a Istanbulem, mezi Východem a Západem, mezi severem a jihem, mezi minulostí a budoucností. Vytvářejí dvojice, rozkládají je a budují jiné. Všichni jsou střídavě homosexuální i heterosexuální, nebezpeční i ochranitelští, primitivní i civilizovaní. Jsou živí i mrtví. A to všechno dostává smysl teprve ve chvíli, kdy jsou schopni se navzájem přijmout, když je zápletka filmu dostrká do zvláštního vzájemného vztahu: každá ze šesti postav pak bytostně patří ke každé další. Jakákoliv dvojice, která z toho vznikne, má své opodstatnění: všichni jsou tu příbuzní, i když o tom nevědí.

Oceněný scénář není bez chyb. Celý děj se například točí kolem revolveru schovaného za istanbulským komínem. Těžko si představit teroristickou síť, která by kvůli tomu tolik riskovala. Klasikové žánrového filmu v čele s Hitchcockem se jistě obracejí v hrobě. Jenže „emocionální inteligence“ filmu je nakonec důležitější než věrohodnost zápletky.

Akin svým příběhem vyvádí evropské imigrantské téma z ghetta, kde se už nic nemůže normálně rozvíjet. Světovost jeho přístupu je v tom, že německo-tureckou identitu nevidí jako omezení, ale jako novou možnost. Žádné ghetto neuznává, a právě v tomhle je nový. Navíc jeho virtuózní režijní ruka a pozitivní energie přispěly k tomu, že se baví i divák, kterého nějaká ghetta či imigranti vůbec nezajímají.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.

NA DRUHÉ STRANĚ

Režie Fatih Akin, česká premiéra 15. 11.