Neúprosná pravda války

Vasilij Semjonovič Grossman (1905–1964) střízlivěl z iluzí o sovětském stalinismu postupně, ale vytrvale. A natrvalo. Jako všichni ti, které oči a svědomí dokázaly od slepé víry obrátit k nepříjemné pravdě. U Grossmana se rozhodující přelom odehrál za druhé světové války. Židovský chlapec z ukrajinského Berdičova vystudoval chemii a pracoval jako báňský inženýr v Donbasu. Jeho první díla Gliukauf (1934) a Stepan Koľčugin (1940) byly klasické budovatelské romány poplatné socialistickému realismu. Pak ale Němci napadli Sovětský svaz a Grossman se okamžitě přihlásil do armády.

Prakticky celou válku strávil na frontě jako válečný korespondent, který se v reportážích opíral o své deníkové záznamy. Psal hlavně do Rudé hvězdy o každodenní frontové realitě. Ne všechno, co viděl a slyšel, mohl napsat, a ne všechno z toho, co napsal, vyšlo v novinách v původní podobě. Sovětská cenzura nestála o pravdu, ale o propagandu. Grossman nesnášel, když mu redaktoři přepisovali články, přikrášlovali v nich obraz sovětského vojáka a dopisovali mu do nich propagandistické pasáže. Až čtyřicet let po jeho smrti se k původním zápiskům dostali anglický historik Antony Beevor s ruskou novinářkou Ľubou Vinogradovovou a sestavili z nich knihu Spisovatel ve válce.

Bezhlavý tankista

„Kdyby kterýkoliv z jeho zápisníků objevila…