Omítka v marockém rytmu

V Maroku prý na stavbách vládne pohoda. „Ráno jsem přišel tak na devátou, pak jsem čekal tak půl hodinky, až přijde někdo, kdo má klíče,“ vzpomíná umělecký designér a kovář Samuel Moucha na měsíc strávený mezi marockými zedníky. Pak se pár hodin pracovalo a už byl čas oběda. Mistr došel na trh a uvařil. Zedníci si trochu oprášili ruce, najedli se, odpočinuli si, což celé trvalo asi dvě a půl hodiny. Na další práci už moc času nezbylo.

Tímto nenásilným způsobem se Čechofrancouz Moucha naučil, jak vyrobit tadelakt neboli marocký štuk. Což je typická marocká omítka, která právě nenápadně expanduje na Západ. Hlaďoučký, lesklý, odolný proti vlhku a přitom teplý povrch býval doma v lázních a mešitách, dnes se objevuje v londýnských módních wellness centrech, pařížských luxusních bytech a občas i v některém zajímavém českém interiéru. Také Moucha ji už dělal v Česku i ve Francii.

Sami Maročané tuhle techniku skoro zapomněli, vytlačily ji rychleschnoucí omítky a další západní vynálezy. A Západ ji pak zase oživil, konkrétně designéři, kteří začali marocký štuk znovu používat. Tadelakt ale není jednoduchá záležitost: nejdřív se vytěží vápno v okolí Marrákeše. Pak se den a noc máčí. Poté se nanáší na zeď. Hladí se, hodiny se leští žulovým kamenem a nakonec se maže marockým mýdlem, kterým se Maročané obvykle navzájem drhnou v horké lázni; proto také označení tadelakt, které znamená v překladu masírovat.

Což je zároveň trochu problém. Všechno to hlazení a masírování zdí trvá dlouho a přijde draho. „Aby to vypadalo, je to obrovsky pracné,“ říká Rostislav Černík z pražského architektonického studia Donlič. Právě oni začali marocký štuk používat v Česku. Jejich luxusní interiéry jsou určeny světákům, které pohled na obyčejné obkladačky naplňuje nekonečnou nudou. Ale ani oni nejsou vždycky ochotní platit za drahý povrch, jehož výroba vyžaduje hodiny práce a čekání. „Evropský design musí být dokonalý a rychlý. Tohle ale chce marocký rytmus,“ uzavírá debatu nad orientální módou Moucha.