Truchliví zajatci rozkoše

Jean-Luc Godard označil film Radovánky (1952) za nejlepší francouzský film od konce druhé světové války. To je hodně velká poklona, ale poklony a režisér Max Ophüls šli vždy ruku v ruce. Minimálně od doby, co jeho snímky začali adorovat kritici vlivného časopisu Cahiers du cinéma, z nichž se později rekrutovali prominentní autoři francouzské nové vlny: kromě Godarda například François Truffaut, Éric Rohmer nebo Claude Chabrol.

Max Ophüls se jako Max Oppenheimer narodil v roce 1902 v Německu. V roce 1932 emigroval do Francie, po dobu nacistické okupace pracoval v Hollywoodu. Po návratu do Francie natočil své nejslavnější filmy, kterými se zařadil ke klasikům světové kinematografie. Minulý čtvrtek jsme mohli na obrazovce vidět jeho rozpustilou adaptaci dramatu Arthura Schnitzlera Rej (1950). Tento týden Česká televize uvádí jeho převod tří povídek Guy de Maupassanta.

Režisér je věrný příběhu předlohy, na rozdíl od velmi cynického až mizantropického postoje nejslavnějšího francouzského povídkáře má ale přece jen větší pochopení pro lidské slabosti. Všechny tři povídky komentuje zcizující postava nepřítomného vypravěče. Ten sám žánr příběhů, které jako leitmotiv spojuje téma rozkoše a vášně, označuje za „pohádky pro dospělé“. Po obsahové stránce jsou to lehce moralistní historky o nešťastnících ovládaných pudy.

První povídka Maska přináší příběh stárnoucího smilníka, který se nemůže vyrovnat se svým věkem. Na maškarním bále aristokratů skrývá své šediny za maskou a flirtuje s mladšími ženami. Identita zuřivého tanečníka se ovšem odhalí, když na parketu vyčerpáním zkolabuje. Druhý a nejdelší segment snímku je adaptací povídky Salon paní Tellierové. Salonem je zde míněn vykřičený dům, který režisér vykresluje ironicky jako poklidný přístav pokoje a pořádku, kam si pravidelně chodí odpouštět páru většina mužů z vesnice od rybářů až po místní honoraci. Když si paní Tellierová udělá výlet na venkov, aby doprovodila sestřenici k prvnímu svatému přijímání, a vezme s sebou všechny dívky, nastane ve vesnici zděšení. Odvěký společenský řád je ohrožen. Závěrečná povídka Model dovádí do extrému, co se stane, když vyprchá první vášnivé oblouznění v intimním vztahu milenců. City malíře Jeana (Daniel Gélin) k modelce Josephine (Simone Simonová) po prvním vzplanutí rychle ochladly. Nešťastná žena se pokusí o sebevraždu, nezemře, ale je upoutána na invalidní křeslo. Požádá Jeana, aby si ji vzal, a ten souhlasí. Ne ze soucitu, ale kvůli dotírajícímu pocitu viny.

Už jen režisérův cit pro příběh, empatie pro hrdiny a výborné herecké obsazení by z Radovánek dělaly nadprůměrnou maupassantovskou adaptaci. Do učebnic filmu ji ovšem posouvá opulentní výprava a na svou dobu průkopnická práce s kamerou. Ophüls se vyžívá v dlouhých záběrech, v nichž kamera na kolejích nebo na vozíku ladně proplouvá prostorem. Nejsilněji působí hypnotická úvodní scéna maškarního bálu nebo úvod druhé povídky, v němž kamera zvenku objíždí budovu bordelu a občas se nechá přes okno upoutat děním uvnitř. Ne náhodou Ophülsův styl ovlivnil raná díla Stanleyho Kubricka.

RADOVÁNKY

ČT 2, 29. 11., 21.40