Klášter na okraji republiky

Nebudeme si lhát: na první pohled to vypadá jako obrovské zklamání. Plevel až do pasu, drolící se omítka, rezavá brána a nápis „Vstup zakázán“. Očekávali jsme trochu víc. Poslední článek, ve kterém jsme informovali o osudu tisíc let starého kláštera v Pivoni u Domažlic, koneckonců vyšel přesně před pěti lety. Tenkrát jsme rozšířili nadějnou zprávu: Poté co se o rok dříve pod břemenem čtyřicetileté péče komunistické armády a zemědělského družstva zřítila část kláštera, přišlo občanské sdružení Aurelius s plánem unikátní památku opravit a proměnit ji v rekreační zařízení s azylovým ubytováním pro děti z oblastí postižených válkou. Představit si dnes, že by se dětem z válečných oblastí žilo v Pivoni líp než doma, stále ještě vyžaduje dosti živou fantazii. Ale přesto: od té doby, co sdružení Aurelius dostalo klášter od obecního úřadu v nedalekém Mnichově jako dárek, se celkový stav komplexu změnil mnohem víc, než se na první pohled zdá.

„Dosud jsme stále ještě ve fázi odstraňování následků havárií z minulosti,“ vysvětluje Ladislav Henek, předseda občanského spolku, ve kterém se o záchranu kláštera snaží zhruba 25 nadšenců. Z 57 milionů korun, které bude mít Aurelius proinvestovány na konci letošního roku (většinu částky dodalo ministerstvo kultury), sloužila velká část k zásadní rekonstrukci opěrné zdi, která celý komplex podél kopce drží. „Bez opravy této zdi by se klášter podle odborníků během pár měsíců sesunul,“ říká Henek.

Podobných „neviditelných úprav“ se za posledních pět let prováděla celá řada – současně se zásahy, které vidět přece jen jsou: kostelní okna, kterými předtím dovnitř bez překážky pronikal vítr, déšť a sníh, jsou zatlučená prkny. Díry ve zdech budov kolem prvního nádvoří jsou vyspravené novými cihlami. Zmizely náletové stromy a keře, pod nimiž klášter před lety nebylo pomalu vidět. „Spolupráce s obecním a krajským úřadem je báječná,“ chválí Ladislav Henek. „Úředníci mají skutečný zájem o ten objekt a neberou nás jenom jako další případ nebo číslo.“ Hlavní překážka rychlejšího pokroku při obnově kláštera tedy není byrokratického, ale finančního rázu. „Pokud bychom měli všechny potřebné peníze, byli bychom za dva roky hotoví,“ říká Henek, který se přesto tváří optimisticky: „Doufáme, že ještě letos přejdeme do fáze rekonstrukce. A pokud by se nám podařilo během roku 2008 postavit čistírnu odpadních vod a obnovit elektrickou přípojku, která už neodpovídá požadavkům zákona, pak bychom první část kláštera mohli uvést do provozu během tří až čtyř let.“