Bobaľki, pišota a odpuštění

Náhodný zahraniční turista nezbytně podléhá dojmu, že na Štědrý den Češi uniformně večeří rybí polévku a jako druhý chod kapra bahňáka s bramborovým salátem. Největším výstřelkem se zdá být řízek místo ryby, a kdo ctí tradice a postí se, maximálně si smlsne na kubovi z krupek a hub. Jenže realita není tak šedivá. Zatímco rybožrouti i odpůrci zákeřných kostiček registrují maximálně opačný tábor, celá řada rodin na slavnostní stůl prostírá bobaľki, hoľubki, pišota nebo fasuľa khiľavenca. Pod exotickými názvy se skrývají tradiční romská jídla, která sice nepocházejí z Indie, ale přesto reprezentují vzdálený svět – svět původního českého a slovenského venkova.

O Vánocích mají Romové paradoxně daleko blíž ke křesťanské kultuře než Češi a i zde se projevuje známý fakt, že svou osobní identitu prožívají jako romskou, ale svou národní jako českou, chtělo by se říci staročeskou. Muzeum romské kultury v Brně k připomenutí této skutečnosti připravilo malou, ale dosahem významnou výstavu, kde se návštěvníci dozvědí nejen, z čeho se vyrábí bobaľki, ale také jak se u Romů chystá sváteční domov a jaké zvláštní zvyky se dodržují. Podle zájmu, který výstava vzbudila, je mnohé z toho pro neromské návštěvníky překvapením.

Svátky podmalovává důležitá atmosféra vzájemného odpuštění. Příbuzní a přátelé, kteří se poškorpili a po celý rok se kvůli tomu neviděli, se na Štědrý den usmiřují slovy „Odmuk mange, phrala!“ a stvrzují to sklenkou pálenky. V Brně tenhle zvyk jednoduše ilustruje stolek s láhví spiritusu a dvěma štamprlaty. Mezi muži v takových chvílích nejen že není hanba se rozplakat, ale slzy se dokonce očekávají. Jejich očistný charakter má totiž pomoci smazat silná slova a znovu nastolit harmonii. Pro věčně stíhanou a ohroženou komunitu je vzájemná solidarita imperativem, protože zavržený jedinec je bez podpory rodiny zcela vydán na pospas.

Druhý zásadní motiv romských Vánoc je v připomenutí si svých mrtvých. Ačkoliv po většinu roku panuje ze mstivých duchů, tzv. mule, posvátná hrůza, na Štědrý večer se naopak přivolávají ke slavnostní tabuli. V některých rodinách se pro nejbližší příbuzné dokonce prostírá a stůl se do rána neuklízí, jinde se mrtvým odloží od každého pokrmu na talíř a ten se pak postaví za okno, aby k němu měli přístup. V rodině spisovatele Andreje Gini se nejprve zapaluje svíčka, která má světlem duchy přilákat k hostině, a následuje proslov pro připomenutí drahých a upevnění rodinných pout.

Aby se rodina ve zdraví po roce znovu sešla, je zvykem po jídle omýt lžíce a svázat je dohromady slámou. A aby bylo stále co jíst, na stůl se klade bochník chleba se zapíchnutou zapálenou svící a solí. Všechny tyhle atributy nalezne návštěvník výstavy na centrálně umístěné, slavnostně prostřené tabuli. Pod ní je nasypaná sláma, která má evokovat Ježíšovo narození v jesličkách. Dříve se v některých rodinách dokonce stolovalo na zemi na slámě, aby byli lidé Vykupiteli blíž.

Někde se pod talíř položí tisícikoruna, aby napřesrok bylo hodně peněz, anebo se zavěsí na stromek mezi ozdoby. Univerzálnější je ale očista v penízkové vodě. Na Štědrý den připraví pán domu škopek a do něj nahází mince. Členové rodiny pak přistupují k umyvadlu a rituálně se omývají vodou, která jim má přinést štěstí a prosperitu.

Trochu problematické je to se stromkem a hlavně s dárky. Na meziválečném a poválečném Slovensku panovala taková chudoba, že když už byl vůbec stromek, zdobil se jablky, ořechy, barevnými papírky, zřídka vánoční kolekcí. Spisovatelka Elena Lacková vzpomíná, že jako děti celou noc chodili potajmu stromek oždibovat, až byl do rána holý. Andrej Giňa zase pamatuje, že bez dárků se museli obejít nejen Romové, ale i bílí sedláci. Vánoce tak byly a jsou především příležitostí, kdy se setká rozšířená rodina a patřičně se plní břicha.

Pojídání nejrůznějších dobrot, které se na romský stůl nikdy jindy než o Vánocích a Velikonocích nedostaly, daleko věrněji naplňuje smysl křesťansko-pohanského období přípravy na nelítostnou zimu.

Popelka, Mrazík & Co.

Poslední součástí romských Vánoc je vinšování, tedy přání všeho dobrého do dalšího roku. Tento dokonalý mechanismus dříve utužoval vztahy nejen uvnitř komunity, ale také s neromskou většinou. Romové získávali práci a jídlo a šatstvo v nouzi a sedláci naopak potřebovali nekvalifikovanou pracovní sílu na výpomoc. Proto třeba sedlák, kterému Romové nepřišli vinšovat a zahrát pod okno, tušil zlé časy. Nejprve si Romové vinšovali mezi sebou, přičemž první nikdy nesměla do domu vejít dívka – ta by přinesla smůlu. V noci a nebo na druhý den se pak často i s kapelou vyrazilo do vesnice. Cikánské vinšování znamenalo pro hospodářství štěstí, a tak se Romové vraceli domů s bohatou výslužkou.

Co z těchto zvyků zbylo dnes? Výstava v Muzeu romské kultury celkem vtipně nabízí i vánoční koutek s ušákem a televizí. Vánoce jsou dnes samozřejmě dobou, kdy Romové tráví hodně času sledováním pohádek a svátečních evergreenů typu S tebou mě baví svět. Pod stromečkem, který autorka scénáře výstavy příznačně ozdobila jak tradičními ořechy, tak bombastickými světélky a koulemi, stojí dřevěný koník i moderní hasičské auto na dálkové ovládání v celofánovém balíčku. U Giňů se budou podávat bobaľki, kuličky z kynutého těsta sypané mákem a polité máslem, ale také řízek s bramborem a slepičí polévka. U Surmajů ze severních Čech se chystají holubki – plněné zelné listy – a jako další chod vepřoknedlozelo nebo pečené kuře. Ryby se u Romů příliš nejedí. „Nejsme na to zvyklí,“ říká Andrej Giňa, „a navíc leckomu vadí kosti. My máme rádi sytá, tučná jídla, jako je bůček a vůbec vepřové.“

Fazole se švestkami nebo švestkovou polévku už v mnoha rodinách nevaří, zato taštičky se zelím zvané pišota jsou stále oblíbené. U Giňů se u štědrovečerní večeře sejde kolem patnácti hostů. Čtyři sourozenci Surmajovi povečeří každý se svou rodinou, pak společně zajdou na hřbitov pozdravit své zemřelé a nakonec se všichni usadí pod jednou střechou. Bude se jíst, popíjet, vyprávět a vzpomínat. „Přes svátky se nepere, nežehlí, nešije a nemělo by být pověšené prádlo na šňůrách. Vánoce jsou svátky klidu a míru, takže žádné hádání,“ vypočítává náležitosti Vánoc Marcela Surmajová.

A jak se to dnes má s odpouštěním? Helena Goralová z Ostravy si s bratrem nemá moc co říct, dávná roztržka kvůli penězům je odcizila. Ale na Vánoce bratr přijede. „Pak zas celý rok ani nezavolá,“ říká Helena trpce. „Ale na Vánoce se vždycky sejdeme a po tu dobu na všechno zapomeneme.“

Autorka je romistka.

VÁNOCE V ROMSKÉ RODINĚ

Muzeum romské kultury, Brno, 7. 12. – 31. 1.