Konec velkého spojenectví

Je devět ráno předvánočního času a bývalá ministryně školství Dana Kuchtová jako obvykle vychází z velkých vrat vyhlášené alternativní školy v Londýnské ulici v Praze. Před chvílí dovedla dceru do třídy, pomohla jí s přípravou na začátek hodiny a teď chvátá na tramvaj směr pražský magistrát. Tam v přízemí ostře zahýbá doleva a noří se do dlouhé chodby, kde je kancelář zastupitelů zelených. Tady si Kuchtová nechá uvařit kávu a usadí se u konferenčního stolu k počítači. „Jsem tu dočasně, abych vůbec měla nějaký stůl,“ vysvětluje exministryně. Nabídku auta s ministerským řidičem odmítla, jeden plat jako výslužné se ale hodil. „Alespoň mám čas trochu si odpočinout a rozhlédnout se po další práci,“ říká. Po letech chce opět učit a teď je těsně před podepsáním smlouvy s jednou z pražských škol. „Už v Praze zůstanu, dcera tu chodí do školy a do houslí.“

Takhle nějak si bývalá ministryně školství opět zvyká na „civilní“ život. Detailnější pohled na roční ministerskou kariéru Dany Kuchtové ukazuje, jak banální může vrcholná politika někdy být.

Bursík v hledáčku

Na ten den si vzpomínají všichni, jen nikdo už neví, kdy to přesně bylo. Zkrátka někdy před čtyřmi lety. Dana Kuchtová sedla na vlak a vypravila se do Prahy. Kromě dalších pochůzek zamířila na magistrát za tehdejším zastupitelem Martinem Bursíkem, aby ho osobně zkusila přemluvit ke vstupu do Strany zelených.

Oba se znali už řadu let, nejvíc je ale sblížilo šest měsíců v roce 1998, kdy Bursík krátce vedl ministerstvo životního prostředí. Kuchtová byla tehdy nadšena. Z div ne nepřátel státu se její ekologická organizace Jihočeské matky stala partnerem, o jehož názor byl díky Bursíkovi na nejvyšších místech zájem. Nebyli mi schopni vysvětlit, co jim přesně vadí. Proto jsem neustoupila.Sám Bursík sice nikdy ekologickým aktivistou nebyl, ekologii ale vystudoval, platil za experta na energetické alternativy a stejně jako Kuchtová razil názor, že v ekonomice je třeba více zohlednit škody na životním prostředí. Nejvíc oba sblížila Bursíkova snaha prosadit zastavení stavby jaderné elektrárny Temelín.

Hlasování o dostavbě nakonec temelínští odpůrci o tři hlasy prohráli a protijaderní aktivisté řešili, co dál. Zvítězil tedy názor, že pokud chtějí aktivisté víc prosadit své názory v politice, musí do ní vstoupit. Byla možnost založit si vlastní stranu, šéf Hnutí Duha Jakub Patočka ale přesvědčil ostatní, aby aktivisté ovládli Stranu zelených, která se tehdy potácela se zcela nedůvěryhodnými lidmi u samého dna české politiky. Navíc ovládnout zelené nebylo těžké, stačilo jen v dostatečném počtu do strany vstoupit. Tak se také v roce 2003 stalo. Dana Kuchtová si pak jako nová místopředsedkyně vzpomněla si na Bursíka. Ten už tehdy měl solidní zkušenosti z politiky, chodil v obleku a platil za decentního, charismatického člověka. Tedy byl přesně tím, koho zelení v té době postrádali.

Nikdo z kolegů to neměl

Po vstupu do Strany zelených se Kuchtová vzdala práce v Jihočeských matkách a dál se živila na volné noze: překládala, přednášela o ekologickém aktivismu, na částečný úvazek učila ve škole. Přitom pracovala pro zelené. Byl to pro ni hektický čas. Jako místopředsedkyně pro členskou základnu objížděla v týdnu stranické buňky v kraji: svým autem, vlakem, všechno ale za své. Nepobírala ani žádný plat, protože zelení mají ve stanovách, že všichni funkcionáři strany pracují bezplatně. „Velmi mě to bavilo a o penězích jsem moc nepřemýšlela,“ vzpomíná na tu dobu Kuchtová.

Tahle práce vrcholila před parlamentními volbami v roce 2006. To už byl Bursík předsedou a Kuchtová jeho první zástupkyní. Pro zelené se to zdálo jako zcela ideální tandem: oba se dlouho znali a vzájemně si rozuměli, politicky i lidsky. Na jedné straně respektovaný odborník a charismatický politik Bursík, na straně druhé neúnavná ekologická aktivistka s velkou autoritou mezi řadovými členy. Zelení sice stoupali nahoru, kvůli volebnímu zákonu a přepočtu hlasů nahrávajícímu velkým stranám však nakonec Kuchtové vstup do parlamentu utekl o pár set hlasů.

Tandem Kuchtová–Bursík ale pokračoval dál. Spolu vyjednávali o koalici s ODS a lidovci. Pracovně se rozešli až s koncem letního jednání o vládě. Bursík zasedl v parlamentu, Kuchtová odjela domů do jižních Čech a na podzim získala pozici místostarostky doma v Českém Krumlově. Po dlouhých letech to bylo její první zaměstnání se stálým příjmem, navíc šancí na získání nových zkušeností. Kolegové vzpomínají, jak se tehdy Kuchtová na tu práci těšila. Netrvalo to však dlouho.

Když se před loňskými Vánocemi začala formovat další koaliční vláda, zůstávala Dana Kuchtová v klidu. Bylo totiž dohodnuto, že zelení obsadí resort kultury, na který se chystal folkař Jiří Dědeček. Na poslední chvíli ale lidovci oznámili, že kulturu chtějí oni a zeleným nechají školství. Bursík tedy začal přemlouvat Kuchtovou, aby se vrátila do Prahy a vzala místo ministryně školství. „Nechtělo se mi,“ vzpomíná Kuchtová. „Byla jsem místostarostkou, seděla na krásné renesanční radnici, za rohem jsem měla byt i školu, a hlavně jsem si chtěla zkusit komunální politiku.“

Přemlouvání bylo ale velmi naléhavé: kromě Bursíka se do něho vložili poslanci i řadoví straníci. Bursík Kuchtovou už navíc před volbami přesvědčoval, ať se jako bývalá učitelka profiluje jako jejich expertka na školství. „Říkal jsem jí, že v oblasti životního prostředí je její pozice političky limitovaná, koho mohla získat, toho jako aktivistka získala, ostatní spíš odrazuje,“ říká Bursík. „Z pohledu mých kolegů bylo asi logické, abych se ministryní stala,“ komentuje to Kuchtová. „ Deset let jsem učila, měla jsem zkušenosti z řízení nevládní organizace a pak i strany. To skoro nikdo z mých kolegů neměl. Školství mě navíc velmi zajímá.“

Dana Kuchtová tedy v Krumlově sbalila kufry a odjela do Prahy. Dceři našla školu, nového učitele houslí, nastěhovala se do ministerského bytu a začala se rozhlížet v prostředí, vůči němuž posledních patnáct let stála v silné opozici.

Přítel v nouzi

Popisovat další vývoj je problém, s přibývajícími střety totiž vidí situaci každý z aktérů trochu jinak. Zřejmé ale je, že už na začátku si Dana Kuchtová nepadla do oka s premiérem Mirkem Topolánkem. Třeba kvůli tomu, že začala v řadě případů hlasovat jinak než zbytek vlády. Například při hlasování o obnovení těžby uranu v Česku, o níž vláda bez většího zájmu médií rozhodovala. Kuchtová byla proti, Bursík se zdržel hlasování, přestože měl od svého ministerského týmu vypracovaný negativní posudek. Jeho straničtí kolegové to vysvětlují tím, že Bursík v předem prohraných hlasováních nechtěl jít proti premiérovi a raději si šetřil síly na jiné důležité spory, v nichž měl šanci uspět. Kuchtová šla však do střetu s kolegy z ODS přímo.

Definitivně si premiéra postavila proti sobě ve sporu o Iva Kaderku, náměstka pro sport. Kaderka nebyl běžný ministerský úředník: je předsedou tenisového svazu, jezdí v cadillacu a platil za neskrývaného lobbistu pro bohaté sportovní svazy, navíc s nejlepšími konexemi na tenisty ze špičky ODS. Bylo asi logické, že ministryni za zelené Kaderkův svět dráždil, Topolánek – sám obdivovatel tenisu – jej naopak vnímal jako svého člověka. Když se Topolánek o úmyslu Kuchtové dozvěděl, zval si ji k osobním pohovorům, snažil se jí vyhození Kaderky vymluvit. Výměna náměstka, což by měla být pro rozhodnutého ministra poměrně triviální záležitost, se tak protáhla na čtvrt roku. Kuchtová se však zapřela a neustoupila. „V ODS nejsou na takovéhle chování žen zvyklí, také proto to tak těžce nesli,“ glosuje dnes Kuchtová.

Ve sporu o Kaderku ještě Bursík Kuchtovou podržel, pak se ale začal jejich vztah kalit.

Spory s premiérem, potíže s agendou evropských fondů, váznoucí komunikace s rektory, to všechno se snažil Martin Bursík nějak žehlit. Vážný problém nastal ve chvíli, kdy Dana Kuchtová povýšila do funkce náměstka svého poradce Jaromíra Soukupa.

Bursík a Soukup se znali od začátku devadesátých let z Občanského fóra. Soukup později začal podnikat, vedl účetní poradenství a založil velmi úspěšnou mediální agenturu. Bursíkovi dělal deset let daňového poradce a udržovali spolu přátelské vztahy. Soukup se svojí mediální agenturou pracoval v kampaních na zakázku řady českých politických stran, se zelenými si ale dohodl speciální kontrakt. Když se před loňskými parlamentními volbami od Bursíka dozvěděl, že jeho strana nemá peníze na kampaň, nabídl se, že výdaje – asi 15 milionů – zaplatí ze svého a peníze bude chtít zpět jen v případě, že zelení uspějí.

To se také stalo. Zelení začali po volbách dluh splácet. Soukup se pak dokonce coby ekonomický expert účastnil za zelené koaličních jednání. Trhlina se v těsném spojenectví objevila někdy na sklonku léta. Zelení si tehdy objednali další mediální služby, tentokrát už ovšem mimo Soukupovu firmu. Dotčený Soukup chtěl slyšet od Bursíka vysvětlení. Vypukla hádka, padla ostrá slova a oba se rozešli. „Nikdo si nemůže nárokovat monopol na naše kampaně,“ namítá Bursík. „Je neslušné objednat si něco u jiné firmy, když u mě měli pořád nesplacený dluh,“ odpovídá Soukup. „Byli jsme partneři a to znamená určitou věrnost.“

Nešlo však jen o tuhle hádku: Bursíkovi vadila i představa, že je jako vrcholný politik příliš svázán s přední postavou reklamního a mediálního byznysu. „Nechci mít kolem sebe lidi, kteří mohou říkat, že to umí s Bursíkem,“ říká šéf zelených.

Moc dlouho

Normálně by šlo o nejasný spor mezi starými známými, problém je ovšem v jeho vlivu na politiku. Bursík považoval věc za vyřízenou, pak ale po půlroce zjistil, že se Soukup „do hry“ vrací, tentokrát jako náměstek Kuchtové. „Všechny potíže Dany Kuchtové jako ministryně se daly vyřešit, Soukup byl ale velký problém,“ říká Bursík. „Jeho vliv na ministerstvo a zelené jsem viděl jako slabé místo.“

Bursíkovy obavy jsou možná logické, problém ale je, že o nich nedokázal přesvědčit svoji nejdůležitější stranickou spojenkyni – Kuchtovou. „Poznala jsem Soukupa díky Bursíkovi, vyjednával za nás ekonomické kapitoly koaliční smlouvy, všichni včetně Topolánka ho tehdy chválili. Proto jsem ho vzala do svého týmu,“ namítá Kuchtová. „Jejich konfliktu s Bursíkem nerozumím, nebyla jsem u něj a každý jej líčí ze své strany.“

Kromě Bursíka začal Kuchtovou o nutnosti vyhodit Soukupa přesvědčovat i premiér. Stejně jako v případě Iva Kaderky se Dana Kuchtová zatvrdila. „Když někdo nechce Soukupa, musí vědět proč. Mně to ale neřekli,“ říká. „Topolánek pořád jen říkal, že Soukup nemá dobrou pověst, to mě však nepřesvědčilo.“ Nebrala vážně ani námitky, že majitel mediální agentury by neměl být náměstkem ministryně. „Podívejte se na jiná ministerstva, kolik je tam lidí z byznysu,“ odpovídala Kuchtová.

Spory o Soukupa se táhly od léta, stály ale stranou médií. Do těch se však Kuchtová přece jen dostala. Šlo o známou kritiku kvůli špatnému zúřadování peněz z evropských fondů. Jde o složitý problém, který Kuchtová zčásti zdědila, zčásti zavinila. Nebyl to však větší problém, než jakému čelily další úřady. Žádala premiéra o tři měsíce času na vyřešení. Ten prohlásil, že jí nedá ani tři dny. Kuchtová byla konečně na lopatkách.

Poslední schůzka o tom, jak vše vyřešit, se odehrála koncem září, kdy už se na Kuchtovou valila kritika ze všech novin. Bursík ji znova přemlouval, aby se Soukupa zbavila, a že další problémy se pak vyřeší. Napsal jí na papír body, jak to udělat. Kuchtová ale opět odmítla ustoupit a sama později rezignovala. „Už ten tlak trval příliš dlouho,“ řekla později svým známým.

Daří se nám

Do křesla ministra školství posadili zelení nakonec kompromisního kandidáta Ondřeje Lišku a emoce pomalu opadají. Bursík a Kuchtová se vídají na schůzích vedení zelených, jinak ale spolu nekomunikují. Pevné spojenectví je zkrátka pryč.

Spory teď vedou o tom, jak stranu řídit dál (třeba kdo má vybírat ministry). Nebo zda se mají zelení přihlásit o funkce ve státní správě a státních podnicích, jako to dělají ostatní strany. Kuchtová říká ano s tím, že jde o „normální nástroj politické moci“. Bursík říká ne s tím, že „zelení se nesmí chovat k ministerstvům jako ke své kořisti“. Na jaro si širší vedení strany objednalo velkou revizi dodržování koaliční smlouvy a dá se čekat debata o tom, zda zůstat ve vládě. „V koalici máme silnou pozici, dobré volební preference, daří se nám. Rozbití koalice by poškodilo zelenou politiku,“ říká na to Bursík s tím, že nechce, aby se ze zelených stala „levicová Strana zelených“.

Bursík sám jako předseda zatím nemá ve straně konkurenci, odpůrců však celou řadu. Patří mezi ně teď i Dana Kuchtová. „Už nechci ustupovat jen kvůli tomu, aby byla strana jednotná,“ říká Kuchtová na otázku, jak se teď budou schopni s Bursíkem na schůzích domlouvat. „Uvidíme, co přinese debata o naplňování našeho programu v koalici.“