Můj táta rocker a já

Až potkáte v rockovém klubu na koncertě v kotli chlapíka s šedinami a tričkem Rolling Stones, co má v podpaží noviny, v tašce tři housky se salámem a zpáteční lístek na noční vlak do Lužné – je to můj táta.

Vždycky pro mě bylo záhadou, jak se z mého otce mohl stát rocker – posluchač-fanatik, když k tomu absolutně neměl žádné předpoklady. Jeho rodiče poslouchají operu a jejich největším odvazem je dixieland. Celý život strávil v malém městě a na vsi a skoro celý život prožil v režimu, jehož nabídka na trhu s hudbou prostřednictvím obchodu Supraphon byla krutě žalostná. Nikdy jsem navíc nezaznamenala, že by naše rodina byla součástí nějaké undergroundové komunity, kde by putující ošoupané vinyly uspokojovaly srdce lačné po hudbě jiné než oficiální. Že s ním něco není v pořádku, se projevilo v jeho patnácti letech, kdy si od své matky nechal k narozeninám v rádiu zahrát skladbu od Olympiku Psychiatrický prášek (je dlouhá skoro sedm minut, nezahráli ji).

Musím dodat, že mně již bylo třicet a mému otci padesát. Moje pravzpomínky z dětství obsahují řadu kotoučáků a desek, z nichž dobré dvě třetiny byly na přebalech plné černochů a chlapíků s vlasy delšími, než měla bába Amerika, co bydlela dole u rybníka. Těm nejstrašidelnějším deskám jsme s mojí mladší sestrou říkaly Vlci. Také jsem velmi často slýchávala větu, že tenhle Billy Cobham je nejlepším bubeníkem na světě. Jestli existují lepší, nevím, pro mě je prostě Cobham nejlepší. Už mi to z hlavy nikdo nevytluče. Táta nám nikdy svoje Vlky nenutil, jen u nás pořád hráli. Měli jsme po celém domě až na zahradu rozvedené reprobedny, jejichž kabely se spojily v přízemí v jeden kotoučák a gramofon.

Vlčí vábení

Na gymplu jsem natáhla zvony a mezi Vlky vylovila Stouny. To už mi táta mával před očima lístkem na Deep Purple. Teď něco uvidíš. Po revoluci se otevřela brána těm prohnilým žánrům a můj otec omládl. Seděla jsem ve třicáté řadě v hale na výstavišti, průměrný věk byl asi čtyřicet a já nevěřícně zírala na tu dlouho řadu podupávajících nohou a slastně se usmívajících tatíků při tónech Smoke On The Water. Patnáctiletý cyklus koncertů Rolling Stones jsme zvládli skoro celý. Na Patti Smith už jsme šli ve třech – ještě se ségrou. Pubertální krve by se v nás nedořezal, když táta vyndal uprostřed sálu z tašky housky se salámem a spravedlivě je rozdělil. Ale to, co přišlo pak, mě poznamenalo na celý život. Koncert téhle čarodějky mi zůstal hluboko pod kůží.

Když se blížili Robert Plant s Jimem Pagem, byla jsem náhodou v nemocnici. To přece není možný. Žádná překážka pro mého otce. Kdyby doktor, co mi psal propustku, tušil na co. Třetinu koncertu jsem únavou prospala, jistě jediná v té aréně, ale táta se o mě až dojemně staral, a hlavně neprošvihla jsem to. Pak jsem si střihla krátké intermezzo – Emerson Lake and Palmer. Sama. To mi táta strašně záviděl. Já mu zase dodnes neodpustila ty dva koncerty Black Uhuru, které jsem nestihla. Pink Floyd nás zastihli v období mého pubertálního vrcholu. Přece nepůjdu s otcem na koncert, nejsem blázen, a vyrazila jsem s Václavem. Musela jsem uznat, že mi tam po mnoha hodinách čekání chyběly ty housky se salámem. Pak jsme se u nedělního oběda shodli, že ten Gilmour už vypadá jako úředník a že High Hopes je snad lepší než Time. Na King Crimson šel se ségrou. Ta se z toho dodnes nevzpamatovala. U požírače netopýrů Ozzym netrval na nikom z rodiny. No a pak.

Že Billy Cobham opravdu existuje, mi táta dokázal před pár lety. Kdyby ten večer někdo hodil do Lucerna Baru bombu, Čechy by neměly žádného bubeníka. Máte taky rádi ten až nepatřičný pocit, kdy jste tichým svědkem, jak si několik jazzmanů povídá mezi sebou a vy jim rozumíte, a ani nevíte proč? Jo, Cobham je nejlepší bubeník na světě.

Londýnský sen

Naším vrcholem byla společná výprava na táborský megafestival Love Planet. Já bych se na to snad i vykašlala, ale otec byl poměrně neodbytný. Jel už o den dříve, nechce o nic přijít, když jsem tak nemožná a chci aspoň den ležet s chřipkou. V půlnoci telefon. „Martino, nemůžu najít svůj stan, určitě jsem ho postavil v té osmé řadě v levé zóně.“ Okamžitě mě to probralo. Když jsem si dala dohromady jeho věk, tlak a teplotu na nule, zachvátila mě panika. Začala jsem horečnatě vymýšlet řešení, když mě prudce přerušil. „Hele, nemám teď čas řešit, začínají The Sisters of Mercy. Tak zítra.“ Zatímco já strachy nespala, táta si pochrupoval ve filmovém stanu až do svítání. Druhý den jsem ho uložila do spacáku na louku a v pravidelných intervalech mu snášela dobroty ze stánků. Pak jsme spolu podepsali nějakou petici a skoro do rána korzovali a nasávali hudbu. Uvědomila jsem si, že když jdu na koncert s tátou, nepotřebuju ani pít, ani mluvit, jenom poslouchám a ničím nerozptýlena vnímám hudbu mimořádně intenzivně.

Posledním společným kouskem bylo Švihadlo v klubu, v jehož blízkosti naši bydlí. Táta se těšil jako malé dítě. Pro tenhle žánr má absolutní slabost. Srdce jsem si málem utrhla, abych stihla vlak a po desáté vtrhla do klubu Letiště. Uprostřed kotle v davů dredařů stáli moji rodiče a pohupovali se do rytmu reggae. Vběhla jsem mezi ně a oba objala. Všimla jsem si, že jsem už vyšší než oni. Máma se na mě obrátila a s cynismem sobě vlastním pronesla: „Víš, že nám je dohromady sto třicet?“ Pak procedila něco jako: „Přeber službu, jdu na záchod zvednout věkový průměr,“ a odešla.

Měla jsem sen, jak tátovi předávám při nedělní návštěvě obálku, on ji pomalu otevírá, celá rodina ani nedýchá a vytahuje lístek na výjimečný londýnský koncert Led Zeppelin v původní sestavě. Moje číslo rezervace 19 875 256 nebylo navždy vyslyšeno. Stejně jako koncerty Joplinky, Hendrixe a Jima Morrisona. Nevadí. Dáme si prozatím Bittovku.