Muž, který jako by nebyl

Možná je dobře, že Česká televize nasadila film Expres foto (2002) právě před Vánocemi. Ve všeobecné hysterii uměle vnucované harmonie a pohody vám pomůže si uvědomit, že existují i lidé, kteří se na svátky netěší. Už jen proto, že je nemají s kým sdílet. Právě takový je hlavní hrdina snímku Sy Parish, zaměstnanec fotolabu v diskontním supermarketu. Muž, jehož existenci nemáte důvod zaznamenat. Pod pláštíkem thrillerového příběhu se přitom skrývá skoro až klinická studie odcizení.

Robin Williams se skvěle vtělil do role naprosto nenápadného, osamělého chlapíka středních let bez přátel a bez rodiny. Citově se upne na dokonale vypadající středostavovskou rodinku Yorkinových, která si k jeho pultíku pravidelně chodí nechávat vyvolat rodinné fotografie. Vždy si nechá tajně udělat jednu kopii pro sebe a ve svém staromládeneckém bytě si pak ze záznamů všech oslav a výletů dělá mozaiku v podobě závěsu.

Sy je fachman, který si na svém umění vyvolávání snímků dost zakládá. Za ta léta si vypracoval i určitou teorii fotografie. Rodinné obrázky jsou podle něj vzkazem budoucím generacím: „Byl jsem tady, existoval jsem, byl jsem šťastný a někomu jsem stál za to, aby mě vyfotil.“ Hrdina tedy do jisté míry svou obsesi cizími životy reflektuje, posléze mu ale neškodné fantazijní představy o tom, že patří do šťastné rodiny, začínají přerůstat přes hlavu. Tu někde jakoby nešťastnou náhodou narazí na modelkovsky krásnou Ninu (Connie Nielsenová), tu si zase na dětském hřišti počká na jejího roztomilého devítiletého synka Jasona (Dylan Smith). Nešťastným souběhem okolností dostane Sy výpověď a zároveň se dozví o záletech Ninina manžela Willa (Michael Vartan). V posedlé mysli dlouho budovaný obrázek o rodině bez poskvrnky se mu ve vteřině zhroutí jako domeček z karet. Pan Nikdo začne jednat.

Takhle ve zkratce načrtnutý syžet může vypadat schematicky. Chicagský rodák Mark Romanek ale možné nástrahy příběhu překonává působivou režií. Autor, který se prosadil jako ceněný tvůrce hudebních videí, má na kontě spolupráci s Nine Inch Nails, Red Hot Chilli Peppers nebo Madonnou. Silný smysl pro klipovou estetiku je na jeho rukopise znát. Stvořil až hyperrealisticky barevný svět, který je obrazem mysli labilního hrdiny. Záběry z hypermarketu nebo policejní služebny ladí do sterilní, aseptické bílé, v níž se pobledlá tvář hlavního hrdiny ztrácí. Režisér tím zvýrazňuje jeho naprostou neviditelnost pro okolí. Nejen jásavé fotografie, ale všechny scény s rodinou Yorkinových jsou zase natočeny v přehnaně hřejivých pastelových barvách a připomínají výjevy z reklam na produkty bankovních domů. Vágně znepokojivou atmosféru podporuje nervní, ambientní soundtrack Reinholda Heila a Johnnyho Klimka.

Sledujeme osobní zhroucení iluze o americkém snu pokřiveným pohledem člověka, který jako by neexistoval pro nikoho jiného než pro sebe. Vyjadřuje to dobře i úryvek z epizody Simpsonových, který se v první třetině filmu objeví v pozadí. Bart v něm marně pátrá po tom, kdo mu posílá výhrůžky smrtí. Homer na to odvětí: „Vždycky je to ten chlápek, kterého nejmíň podezříváš.“

EXPRES FOTO

ČT 1, 22. 12., 23.45