Pokouším se zpomalit tu zkázu

Pokud Mnislav Zelený zrovna nepřednáší etnografii nebo archeologii, pobývá s největší pravděpodobností mezi venezuelskými indiány. Tento bývalý přístavní dělník, číšník, válečný zpravodaj, diplomat a dobrodruh vykonal v uplynulých pětatřiceti letech bez podpory státu řadu badatelských cest do mnoha odlehlých míst Jižní Ameriky. Na výpravách strávil celkem 10 let. V devadesátých letech byl pět let velvyslancem v Kolumbii, dnes pracuje pro svou nadaci Velká Amazonie, která se zabývá studiem mizejícího deštného pralesa. V listopadu mu v Česku vyšla Malá encyklopedie šamanismu.

Vaši příznivci vždy zdůrazňují, že jste jediným Čechem, kterého adoptovali jihoameričtí indiáni. Co vás mezi ně přitáhlo?

V létě roku 1968 jsem se coby mladý student etnografie vydal na vandr. Jel jsem stopem do Rotterdamu. A když jsem byl ve světě, tak do Československa přijely tanky. V Rotterdamu jsem sice na čas zakotvil, ale toužil jsem dostat se do Ameriky. Chtěl jsem vidět sochu Svobody. S indiány to, pravda, nejdřív nemělo nic společného, ale tam někde se všechno začalo.

Nic víc za tím nebylo?

Tehdy ne. Já jsem opravdu toužil vidět tu sochu, to pro mne bylo velké znamení, ta ruka s pochodní, kterou viděly miliony přistěhovalců a která říká: Přijďte ke mně, vy zubožení a bezbranní. Dneska je asi snadné se tomu vysmát a my Češi to tak koneckonců…