Třináct let s Václavem Havlem

Od roku 1990 měl režisér Pavel Koutecký od Václava Havla povolení přijet za ním prakticky kdykoliv s kamerou a štábem. Prezident si to podmínil jediným slibem: materiál smí být zveřejněn až po skončení jeho funkčního období. Koutecký se chystal svou třináctiletou práci uspořádat, ale materiál mu vzdoroval a fungoval stejně jako život sám: co se zdálo být důležité v době natáčení, to bylo s odstupem nicotné, a naopak náhodné situace dostaly časem osudový význam.

Bylo tu pětačtyřicet hodin filmu. Co s ním? Sestříhat ho pro Čechy, kteří ocení pozadí domácí politické scény? Anebo pro cizince, jimž jsou jména jako Lux, Kalvoda a Zeman úplně jedno a chtějí vidět Havla jako světovou osobnost? V zimě 2005 promítal Pavel Koutecký pro známé čtyřicetiminutovou ukázku z chystaného filmu Občan VH. Kladl si spoustu otázek, ale odpovědi na ně už nenašel. Zemřel tragicky následující jaro.

Jeho producentka Jarmila Poláková poté požádala Miroslava a Toničku Jankovy, aby projekt dokončili. Oba nejdříve odmítli. Do roku 1995 žili hlavně v USA, českou politiku neznali a havlovský kult je v podstatě minul. Jankovy imaginativní filmy navíc nevyprávějí o slavných lidech, ale naopak o „těch dole“: o dětech, postižených, Romech. Nakonec ale Jankovi nabídku přijali.

Výsledek, který se do kin dostane za měsíc, ukazuje, že všechny nevýhody se obrátily ve výhodu. Jankovi nebyli zatížení vzpomínkami na natáčení, mohli tedy s materiálem zacházet svobodněji než autor sám a film Občan Havel je díky tomu pro každého. Dá se při něm slzet dojetím nebo žasnout nad tím, jak se Česko za patnáct let změnilo. Je možné se srdečně smát „havlovským“ situacím, divit se, co udělá třináct let s lidskou tváří, anebo se rozčílit nad tím, co všechno by prezident nikdy dělat neměl.

Sága ze zákulisí

„Je ta restaurace La Provence vážně dobrá?“ ptá se Havla kytarista Rolling Stones Ron Wood a Mike Jagger visí hlavě státu na rtech. „Určitě. Byl jsem tam nedávno se španělským králem,“ odpovídá Havel. Jankova koncepce se opírá právě o podobné neplánované děje v pozadí a v zákulisí. Historické události z let 1993–2002 jsou tu jako pilíře, které beze slova komentáře nebo titulku podpírají konstrukci složenou z náhodně zachycených situací. Neodolatelná je scénka, v níž se Václav Klaus snaží proniknout do Reduty, kde prezident Clinton hraje na saxofon. „Řekl jsem si, že na Klause budu jako on na mě. Já ho do té Reduty schválně nepozval,“ sdělí Havel poradcům. Pak se zamyslí a dodá: „Možná ho ale nakonec pozvu.“ V následující sekvenci natahuje Václav Klaus v Redutě krk, aby ho kamera zachytila co nejlépe.

Cenné a smutné svědectví doby představuje záznam jednání s Milošem Zemanem, který po volbách v roce 1996 přichází k Havlovi opilý svým volebním vítězstvím a becherovkou. Jedna z nejsilnějších scén se pak dotýká smrti Olgy Havlové. Vdovec pozoruje z okna Hradu lidi, kteří přinášejí na rakev jeho ženy květiny. Kamera ho zabírá zezadu, Havel mlčí a v jeho postoji a pohledu je němý a skoro zvířecí stesk a smutek.

Asi nejdiskutovanější scénou bude prezidentovo rozčilení nad kritiky jeho rozhodnutí prodat Lucernu firmě Chemapol. „Je to firma jako každá jiná, nestojí před soudem a všichni denně používají její výrobky,“ hájí svůj obchod s podnikem, jehož krach později zablokoval rekonstrukci paláce vystavěného jeho otcem. „Já podle nich nemám právo udělat to co oni, a to jen proto, že si do mě lidi projektují špatné svědomí.“ Havel si neuvědomuje, že na něj mnozí kladou vyšší morální nároky než sami na sebe a že to nutně nesouvisí se špatným svědomím, ale s prostou potřebou společenského vzoru. Otravuje ho, že tím vzorem musí být právě on, a dětsky se přitom vzteká. I z toho důvodu je důležité, že Havel dovolil tohle riskantní natáčení: protože je autentický. Je jen málo osobností, které utáhnou dvouhodinový film, aniž by ukolébaly diváky k spánku.

Nahoře, přestože dole

Do uvedení snímku Občan Havel do kin zbývá ještě více než měsíc. Ale už hned po první novinářské projekci ho začaly být plné noviny. Není tedy Havlova popularita až přehnaná? Ve skutečnosti vůbec. Jeho charisma totiž v lidech někdy uvolňuje podvědomé duševní procesy. Jedním z nich je obranná reakce typu: „Přece se z něj nezblázníme, nemá u nás protekci.“ Právě to vedlo k tomu, že pro film dotočený roku 2002 Pavel Koutecký následující tři roky marně sháněl finance na postprodukci.

Nakonec ho koprodukuje komerční Nova, protože veřejnoprávní ČT ho odmítla. Podobně jako Havlovu hru Odcházení odmítlo Národní divadlo, protože mu Havel chtěl „vnutit“ vlastní herce. Je to přitom moc dobrá hra a moc dobrý film. Naše vrcholné kulturní instituce se tudíž hlásí přesně k tomu ubohému čecháčkovství, na které byl Havel vždycky alergický.

Dnes je soukromá osoba a může mu to být celkem jedno. Jeho diváky by ale tenhle havlovsky ironický paradox měl zajímat.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.

OBČAN HAVEL

Režie Pavel Koutecký, Miroslav Janek,

premiéra 31. 1.