Vánoční pohádka

Bydlím v centru města v pátém poschodí velkého činžáku. Sedám si na židli hned za dveřmi a čekám. Konečně. Béďa D., mladík vybraných způsobů a seriózního vzhledu. „Dobrý den, paní, omlouvám se, že ruším v tak sváteční den, ale mám pro vás radostnou zprávu. Magistrát rozhodl, že náležíte k těm, co dostanou velký vánoční dárkový koš. Jen mi to tady podepíšete a zaplatíte úplně maličké porto a zítra vám pošťáci koš donesou. Mohu dál?“ Otvírám dveře a vejde dovnitř. Ale hned je mu jasný, že je zle. A to hodně zle.

Jeník D. je otrlý podvodník, však vybraných způsobů a seriózního vzhledu. Vždycky totiž dbá na to, aby vzbuzoval důvěru u starých lidí, a vymýšlí si různé finty, jak se vetřít do jejich bytů, jak zjistit, kde mají peníze, a jak jim je pak za jejich zády šikovně šlohnout. A největší žně má o Vánocích, kdy jsou lidé nejdůvěřivější. Dneska si vytypoval přízemní domek na kraji města, kde podle jeho odhadu bydlí jen nějaká stará paní. „Přeju dobrý den, paní. Nesu vám štědrovečerní dáreček. Vánoční loterie! Stírací losy po koruně. Ale tentokrát každý vyhrává! Nevěříte? Tak třeba tenhle? Moment, seškrábu vám ho, a vidíte, vyhrála jste dvacet tisíc! Tomu teda říkám Štědrý den! Výhru vám přinesou poštou, když mi to tady podepíšete a zaplatíte mi korunu za los.“ Paní ho vede dál do bytu. Ale místo vánočního stromku je tam velký karbanický stůl a u něho čtyři chlapíci, z nichž ten první se hned zvedne a zahradí mu cestu zpět. A ten druhý se na paní usměje, že odvedla dobrou práci, ale když se ho tiše na cosi zeptá, odpoví jí nahlas, že „tak dlouho, dokud neposbíráme všechny tyhle darebáky“.

Jeník D. pochopí, že je zle, a to hodně zle, a protože není žádnej trouba a vidí, že chlapíci mají kozlí růžky, je mu jasný, že bude teď hrát o svou duši. „Dneska se už tomu neříká duše, ale identita,“ usměje se třetí z nich. „Když prohraješ, ztratíš svou identitu a staneš se tím, kým my budeme chtít, a budeš nám v té své nové podobě sloužit. A na jak dlouho budeme chtít.“ A ten čtvrtý už míchá a rozdává karty.

Otevřu dveře, Béďa S. vejde dovnitř a hned je mu jasný, že je zle. A to hodně zle. Jeden z chlapíků se na mě usměje, že jsem odvedla dobrou práci, ale když se ho zeptám, jak dlouho jim budu ještě v téhle babské podobě sloužit, odpoví: „Tak dlouho, dokud nevychytáme všechny tyhle darebáky.“ Ale protože nejsem žádnej trouba, vím: tohle je teda na hodně dlouho.

Autor je spisovatel.

Příště píše Petra Hůlová