Hledám instalatéra. Zn.: I Poláka

Strašák obchází Evropou – strašák polského instalatéra. Polák s hasákem, le plombier polonais, se stal jádrem francouzské debaty na jaře roku 2004 a změnil běh dějin. Vystrašil Francouze natolik, že hlasovali proti Evropě bez hranic, byť si ji oni sami kdysi vymysleli. Nutno říci, že Poláky zpočátku vyděsilo, že putující polský řemeslník pochoval evropskou ústavu. Vzápětí jim to však zalichotilo. Když sto padesát polských instalatérů může vyvolat paniku v zemi, které, mimochodem, téměř šest tisíc instalatérů chybí, tak na těch polských řemeslnících musí cosi být.

Žijeme věru ve zvláštních časech, kdy půldruhého století po Komunistickém manifestu dělník znovu vzbuzuje strach a hrůzu. Nevztyčuje však zástavu, nechce svrhnout společenský řád, nezdá se ani, že by měl v úmyslu mstít se za příkoří. Chce jen pracovat. Opravdu toho nežádá moc. A to je právě ten problém. Žádá příliš málo.

Cizinec s hasákem

Putující řemeslník má pozoruhodné schopnosti. Například nabourává loajalitu jinak poctivých občanů. Když před kolegyní utrousím poznámku, že píši o polských instalatérech, tváře jí zrůžoví vzrušením: „Cože? Znáš nějakého? Je volný?“ Po nocích se jí totiž zdá o cizinci s hasákem v ruce. Veškerou naději vkládá do instalatéra v malém autíčku se zahraniční poznávací značkou.

Začněme v Norsku. V Lysaker Brygge u fjordu nedaleko Osla stojí montér Markus ze švédského Karlstadu a montuje roury. Ještě mu není ani dvacet, ale je netrpělivý. Chce se vozit v BMW. A v Norsku vydělává téměř dvakrát tolik než doma.

Ve Švédsku se o tom mluví zřídkakdy, možná se to příčí našemu sebevědomí, ale švédských gastarbeitrů, kteří se vydávají za prací do Norska v honbě za lepšími podmínkami, jsou už desítky tisíc. Na stavbách, v přístavech, na silnicích. Norský kapitál působí spokojeně. Norové nejdou s dobou, slyšíme často. Švédové jsou pružnější, mají vyšší morálku a makají od nevidíš do nevidíš.

Zdá se, že i ženy jsou spokojené, alespoň v norském Ålesundu. Nová krev sem přitéká ze zprostředkovatelské firmy. Jsou to automechanici z Halmstadu, kteří vykládají zmrzlé ryby za šedesát tisíc švédských korun měsíčně (zhruba 180 tisíc českých korun). Nejsou jako norští chlapi, jsou to skuteční kavalíři, co zavolají i na druhý den či vás dokonce pozvou na večeři do restaurace. Norské odborové svazy už tak nadšené nejsou. Švédové prý snižují norské platy.

Do švédského Karlstadu či Halmstadu, které opustil Markus, přicházejí Wieslav a Piotr ze Siemiatycze ve východním Polsku. Jejich snem není BMW, ještě ne. Chtějí novou střechu na svém domě, koupit masivní nábytek a zaplatit dětem vysokou. Zůstanou šest měsíců, zedničí, bydlí v upravené garáži a vydělají si dvakrát tolik než v Polsku. Ale jen polovinu toho, co švédští dělníci dostanou kousek odtud v Norsku.

Švédská diskrétnost

Do prázdného prostoru, který za sebou zanechali Wieslaw a Piotr, přichází Mikolaj Kuzniecow z Beregova na Ukrajině. Byl inženýrem v kolchozu, než padl Sovětský svaz a časem i kolchoz a povolání, na které Mikolaj studoval pět let. Doma se stal zajatcem.

Odjel tedy do Ostravy, aby za dvacetinásobný plat kopal jámy. Samozřejmě, bylo to nezákonné, ale „Češi jsou dobří lidé, nikdo nic neřekl, nemluvili ani o roku 1968, jsou skutečně ohleduplní“. Jsou prý úplně jiní než Sověti. „Nikoho ani ne-

napadne ukrást nástroje na pracovišti, i když tam jen tak leží.“

A teď je Mikolaj předákem na luxusní polské stavbě u Varšavy, vydělává dvakrát tolik než univerzitní profesor doma v Kyjevě, ale o deset procent méně než Polák na lešení nad ním. „Někdy si myslím, že je to nespravedlivé, ale co naděláš? Je to otázka času. Postupně se to vyrovná.“ Ptám se ho, kde ho najdu za pět let. Ve Švédsku? Ne, v Londýně. „Chci se naučit jazyk. Ale to už budu mít vlastní firmu.“

Potom jsou takoví, co udělají mnohem větší skok. Jako Janis Ozols z Ventspilsu v západním Lotyšsku. Vyzvedne mne u autobusu v obrovském dodge. Zkusím dát najevo svůj obdiv, ale je to zbytečná námaha. „Jen si poslechněte, jaká je to rachotina,“ zaklepe na palubní desku z plastu. „Lotyši jsou blázni do amerických limuzín,“ vysvětluje. „Pokud máte takové auto, můžete klidně zaparkovat uprostřed křižovatky.“ Limuzínu si dovezl ze Spojených států, aby ji prodal dále nějakému krajanovi bez vkusu. A co chce on? BMW? „Ne, copak jsem Turek?“ Janis touží po Volvu S 70, protože vypadá malé, ale ve skutečnosti je velké. Švédská diskrétnost je jeho estetikou. Nový dům, který si staví, vyvolává doma pohoršení. Vypadá jako velká chajda, říkají lidé, měl by být z kamene, proč používáš dřevo?

Deset let pendloval Janis mezi domovem a Švédskem. Zpočátku opatroval děti, potom čistil čluny a stavěl přístavní můstky. Teď se věnuje většinou truhlářství. „Proč nejsou ve Švédsku řemeslníci? Chtějí se všichni stát filmovými hvězdami? Lidé mi telefonují, ale já nejdu pod sto korun na hodinu.“ Janisi, říkám, vždyť pracovat načerno je nezákonné. „Já vím, ale co mám dělat? Nechci žít jako mí rodiče.“

Chřest na německý stůl

Bylo by proti přírodě, kdyby to masy lidí netáhlo k bohatším pramenům, jen co se hranice staly propustnými. A na této cestě za pramenem se odhaluje cosi zvláštního. Například, že nezaměstnanost nemusí vždy znamenat, že chybí pracovní příležitosti.

Podívejme se: ve Švédsku je nedostatek lékařů a rovněž lidí, kteří umějí zedničit. Nezaměstnaná německá mládež si pěstuje svaly v posilovnách – tak proč je v Německu nedostatek záchranářů? A proč není dost těch, co by se postarali o staré lidi? Anebo je jich dost, jen se jim nechce?

Když si Němci už před lety uvědomili, že Poláci a jiní je vytlačují z pracovního trhu, pokusila se tomu vláda zabránit. Nařídili podnikům, aby za každou hrstku cizinců zaměstnali jednoho německého nezaměstnaného. Ale nepřihlásili se téměř žádní zájemci o práci a ti ostatní zjistili, že brát podporu v nezaměstnanosti jim zajistí téměř stejný příjem.

A potom, je tu ta věc s chřestem. Německý národ, vysvětluje německý sociolog Norbert Cyrus, teď konzumuje chřest. Tato rostlina, která si vyžaduje velkou péči, byla odjakživa určena pro stoly boháčů. Byl to přímo symbol. Když se však začal Sovětský svaz otřásat v základech a polští sezonní dělníci začali chodit za prací na německá pole, mohl i německý proletariát ochutnat chřest. A zachutnal mu. Chtěli jíst chřest, ale nechtělo se jim ho pěstovat. Pokud by Německo zůstalo jen Němcům, o chřest by přišli.

Zubař v poledne

Když se doktor Ozolin podíval poprvé do britských úst, byl zděšen. Plomby sice seděly pevně, ale vypadalo to jako dílo zedníka, nahozená omítka, žádné lešení. Tohle dostávají Britové za své daně? To poznání naplnilo Armanda Ozolina sebedůvěrou. Jeho Lotyšsko tedy rozhodně není tak zaostalé.

Dnes je téměř každý pátý pacient zubní kliniky Sirowa v Rize ze zahraničí. A to je ještě málo ve srovnání s některými zubaři v Tallinu či Krakově, kteří spolupracují s cestovními kancelářemi. Během výletu se stihne všechno: ráno muzeum, v poledne zubař, odpoledne divadlo a večeře. Účet za zubní ošetření se pošle do zdravotní pojišťovny doma, která vlastně může být vděčná, že ji to vyšlo tak lacino. Pacientská turistika je zatím ještě v plenkách. Mnozí netuší, že členství v Evropské unii umožňuje zdravotní péči zadarmo kdekoli v Evropě v případě, že jde o dostatečně akutní případ, anebo pokud jsou čekací listiny doma příliš dlouhé. Ale dobře to vědí na klinikách v Koszalinu a Štětíně, kde už začali dělat reklamu na léčbu rakoviny či bypassové operace.

Někteří si myslí, že tato konkurence má jen pozitiva – švédský pacient nestojí ve frontě kvůli nedostatku lékařů. Polské operační sály nejsou prázdné, protože lidé jsou zdraví, ale proto, že daně vynášejí málo peněz pro zdravotnictví. A tak dále.

Jiní tvrdí, že tito instalatéři a zubaři škodí, podkopávají systém, jsou příčinou nespravedlivosti anebo ohrožují blahobyt. Všechno, co však můžeme udělat, je trošku polidštit strašáka instalatéra, koneckonců, má přece také ženu a děti. Anebo se ptát, co je víc nebezpečné. Instalatér, nebo lokální strašák, který se vyvolá k životu jeho příchodem?

Za rok od rozšíření Evropské unie získalo zaměstnání jen ve Velké Británii přes 140 tisíc nových Evropanů. Před očima se nám může vynořit celé procesí těch, co se vydali na pouť v den, kdy se otevřely hranice, ale to je chybná představa. Každý druhý totiž pracoval za hranicemi už předtím, jenže nelegálně. Ve stavebnictví, hoteliérství, rybářství či v dopravě. Největší skupina však už překonala gastarbeitrské stadium. Každý čtvrtý Východoevropan pracuje v administrativě anebo v podnikání.

Informoval o tom nedávno mluvčí Institutu pro výzkum veřejných otázek v Londýně Danny Sriskandarajah. Významně se usmíval a řekl, že rozumí, proč mladí Východoevropané mají vyšší cíle, než je práce na jahodových polích. Tato slova prý vyvolala postkoloniální smích.

Dobré vztahy

Proč stačí sto padesát instalatérů na to, aby vystrašili celou Francii, když tisíc polských řezníků vyvolalo jen chabé protesty Němců? Člověk by mohl mít podezření, že zkoušení Němci vědí z historie něco, co Francouzi neznají. Polsko má údajně dvacetiprocentní nezaměstnanost, ale vláda se snaží zlegalizovat postavení půlmilionu Ukrajinců, kteří pracují načerno s pomocí turistických víz. Důvodem je, že Poláci mohou už deset let pracovat jako gastarbeitři na Západě, a proto mají morální povinnost povolit Ukrajincům totéž v Polsku. Poláci prý vědí, jak ponižující je pracovat načerno, a toto poznání zavazuje. Zejména je však třeba myslet na budoucnost. Brzo se bude stárnoucí Evropa bít o ukrajinské ošetřovatele (Portugalsko si je už vyjednalo), takže je důležité pěstovat si dobré vztahy.

Potkal jsem Denise McSchana, britského odboráře a donedávna ministra pro evropské záležitosti ve vládě Tonyho Blaira, na místě, kde všechny tyto starosti začaly. Přijel do Leninových loděnic v Gdaňsku, aby si s Lechem Wałęsou připomněl stávku v roce 1980, první krok ke sjednocení Evropy. „Polský instalatér?“ zeptal jsem se ho. „Ó, my milujeme polského instalatéra! Milujeme egyptské instalatéry, islámské, jakékoli! Milujeme prostě instalatéry. Protože je potřebujeme.“

Autor je redaktorem švédského deníku Dagens Nyheten, žije ve Stockholmu. Velkou pozornost vzbudila jeho kniha De rena och de andra (Čistí a ti druzí) o nucených sterilizacích ve Švédsku v letech 1937 až 1976.