Sedm dní v Tibetu

Etničtí Číňané, kteří ve staré tibetské čtvrti Lhasy vlastní obchůdky, na rozdíl od bezpečnostních sil věděli, že se město proměnilo v sud střelného prachu. Když se 14. března úzkými uličkami rychle roznesla zvěst, že dav hází kameny na čínské obchody, stáhli na krámcích rolety a prchli. Zaskočené úřady váhaly a město zatím zachvátily největší protičínské protesty za posledních několik desetiletí.

Co možná začalo a možná nezačalo tím (Lhasa je totiž plná fám), že policie zbila dva buddhistické mnichy, se rázem proměnilo v obrovskou politickou zkoušku čínské vlády. Tibet vrhl stín na přípravy srpnových olympijských her v Pekingu. Protesty ve Lhase inspirovaly podobné demonstrace v několika klášterech na obrovském pásu území Tibetské autonomní oblasti Číny a v okolních oblastech (viz mapa). Od povstání v roce 1959, při němž uprchl do Indie tibetský duchovní vůdce dalajlama, v této oblasti hor a náhorních planin chudé na kyslík ještě nedošlo k tak hromadným nepokojům.

Léta rychlého hospodářského růstu, která měla podle nadějí Číny utlumit separatistické požadavky, vyústila v pravý opak. Snahy integrovat region těsněji se zbytkem Číny zbudováním nejvýše položené železniční tratě na světě, která by spojila Peking s Lhasou, v tibetském hlavním městě jenom posílily etnické napětí. V předvečer propuknutí nepokojů se jeden tibetský vládní představitel svěřil dopisovateli týdeníku The Economist…