Když úřad uřezával uši

Literatura si dlouho všímala jen poutníků s výjimečným posláním: rytířů, kajícníků, odvážných kupců, objevitelů či dobyvatelů. O ty, kdo bloudí světem čistě z nouze, se začala více zajímat teprve v éře romantismu, kdy se mezi literární hrdiny vmísila i všelijaká pochybná individua z okraje společnosti. Jeden takový – Chaplinův Tulák – se o století později dokonce stal hrdinou modernismu a s neodolatelným šarmem předznamenal éru masového bezdomovectví.

Také současná kultura nabízí svůdné obrazy asociálnosti, zhoubných vášní a lidského úpadku, jenže tím podněcuje zvláštní schizofrenii: elegantní čtenářky, opojené brutální poetikou Charlese Bukowského, se v běžném životě štítí jezdit hromadnou dopravou, aby je tam neovanul odér nějakého reálného antihrdiny pobryndaného krabicovým vínem.

Řadou postřehů o dnešních zkrachovalcích, tulácích a bezdomovcích otevírá svou pozoruhodnou knihu Zrození vagabunda i mladý historik Pavel Himl. Všímá si, jak usedlému obyvatelstvu vadí jejich zápach, zpustlý vzhled i zablešení pejsci, a připouští, že snaha úřadů vytlačit takto „obtížné“ osoby z veřejných prostor není tak docela neodůvodněná.

Jak ale rozhodnout, kdo k nim trvale patří a jaký konkrétní přečin mu prokázat? Pro historika jsou zdrojem poučení dějiny. Autor se pokouší dohledat přímo v pramenech, kdy se fenomén novodobého vagabunda zrodil a jak…