Mašínové a svědomí

Právě uplynulo 60 let od chvíle, kdy skupina mladíků s bratry Mašíny v čele opustila Československo. Mířili do západního Berlína, kde chtěli vstoupit do americké armády. V rámci svého odboje ale zabili sedm lidí a jejich čin dodnes rozděluje české veřejné mínění. K výročí nabízíme dva texty - nejprve komentář historika Jiřího Suka a pod ním odkaz na článek Marka Švehly.

Spor o bratry Mašíny se táhne od 90. let, má už svou historii a stane se zdrojem pro zkoumání české postkomunistické mentality. Mediální esence tohoto mimořádného příběhu je koncentrována do otázky: Jsou Mašínové vrazi, nebo hrdinové? Odpovědi přirozeně vycházejí z různých perspektiv. Syn zastřeleného pokladníka Rošického je označí za loupežné vrahy, politický vězeň z 50. let za hrdiny odboje. Co s tím, když pravda není někde uprostřed?

Pohybujeme se ve dvou rovinách souzení – morální a politické. Morální soud je především otázkou svědomí: leží přede mnou spoutaný policajt, tuctový pěšák státní mašinerie zavázaný plnit rozkazy. Musím ho – bezbranného a omámeného chloroformem – zabít? Proč jsem ho zabil? Svědomí je intimní záležitostí, působí samo o sobě, bez komandování zvnějšku.

V politické rovině bychom měli odlišit dva kontexty: dobový a soudobý. Ona doba měla svou atmosféru třídního hněvu a nenávisti a tu rozdmýchávali právě vládnoucí komunisté. Dnešek, pokud se v něm bolševická 50. léta odrážejí, se zase vyznačuje bojem o dominantní obraz této minulosti. Antikomunistům i komunistům jde o obraz celistvý a úplný, neporušený žádnou trhlinou – místem pro svědomí.

Z politických řečí je svědomí vymeteno. Vidíme to například ve strojené rozhořčenosti šéfa komunistů Filipa: Vrah zůstane vrahem! Nemístný výrok, uvážíme-li, kolik vrahů ve službách komunistického státu nebylo ani pojmenováno. Nezapomeňte, že mentalitu vraha má i ten, kdo smrt pro jiné plánuje a schvaluje. Schovat se za Stát a Dějiny znamená utíkat před svědomím.

V tomto duchu jsem se příběh, který prý rozděluje český národ, pokusil vysvětlit svému synovi. Zmrazil mě nečekanou otázkou, jak bych se v oné době a situaci choval já. Dal by ses k odboji? Místo pohotové odpovědi jsem najednou pocítil propastný rozdíl mezi mimořádným skutkem, vykonaným výhradně na vlastní odpovědnost, a přemítáním o takovém skutku.

Vzpomněl jsem si na Chestertonovo neúprosné srovnání Nietzscheho a Jany z Arku: „Myslel jsem na jeho výzvu vyvážit nebezpečí extází, na jeho hlad po trysku velkých koní, na jeho volání do zbraně. Ano, Jana z Arku tohle všechno měla; jen s tím rozdílem, že nechválila boj, nýbrž bojovala.“ Na synovu otázku jsem podle svého svědomí odpověděl, že řeči mi jdou lépe než činy, ale nebyl jsem si jistý, zda jsem si právě neobstaral alibi.

Text Marka Švehly Mašínové: náklady, výnosy