O otci a synech

Před pěti lety zapůsobil na festivalu v Benátkách jako zjevení z čistého nebe. Kdo sakra je Andrej Zvjagincev? ptali se novináři i diváci uhranutí suverénní filmařinou neznámého devětatřicetiletého ruského režiséra, který převezl všechny slavnější kolegy a odvezl si z prestižní soutěže se snímkem Návrat hlavní cenu. Bývalý herec dostal do ruky relativně konvenční scénář Vladimira Moisejenka, z děje vypreparoval všechny motivy, které by sváděly k běžným žánrovým klišé, a natočil fascinující podívanou, která diváka příjemně přitahuje i dráždí svou nedořečeností.

Odkud se vynořil tajemný otec (Konstantin Lavroněnko), který se náhle objevil v životě čtrnáctiletého Andreje (Vladimir Garin; uvedení na benátském festivalu předznamenala jeho tragická smrt na Ladožském jezeře, kde se film natáčel) a dvanáctiletého Ivana (Ivan Dobronravov)? Proč bere své dva potomky na týdenní výlet na ostrov uprostřed jezera na Sibiři? S kým si neustále telefonuje? Co je v tajemné kovové bedničce, pro kterou si evidentně na ostrov přijel? Tyhle nezodpovězené otázky trápí i oba chlapce, jejichž city k tajemnému charismatickému muži, kterého dosud znali pouze z fotek, se diametrálně liší.

Starší Andrej k otci vzhlíží a snaží se mu poslušně vyhovět ve všech přáních, což je běžná dětská strategie, jak si vysloužit rodičovskou lásku. Ale minimálně stejně pochopitelné je chování mladšího Ivana. Citlivý dvanáctiletý chlapec, který má v klukovské partě pověst zbabělce a maminčina mazánka, záhadnému muži vzdoruje a odmítá jeho autoritativní pokyny.

Debutant Zvjagincev vede jednoduchý příběh pevnou režijní rukou až k šokující pointě, která vám pár dnů nedá spát. Je radost dívat se na film, který funguje na tolika významových rovinách najednou. Můžete v něm vidět drásavou psychologickou studii o ranách na dětských duších způsobených nepřítomností otce při výchově. Nebo minimalistické podobenství biblických rozměrů. Nebo alegorii agonie ruské společnosti, která přišla o konejšivou otcovskou autoritu všemocného státu a touží přitom po jejím návratu. Je pravda, že nádherná kamera Michaila Kričmana, ať už zachycuje netečnou krásu severské tajgy nebo naopak ulpívá na špinavých zákoutích industriálních předměstí, dodává filmu jistou mytickou dimenzi. Příběh samotný ale neobsahuje žádné zvláštní intelektuální finesy a vychutnat si ho může takřka každý.

Zvjagincev byl po úspěchu filmu přirovnáván k titánům ruské artové tradice typu Andreje Tarkovského nebo Alexandra Sokurova. Ale i ti, kdo nad filozofickými alegoriemi typu Tarkovského Stalkera ohrnují nos, by měli dát Návratu šanci. Pod všemi těmi symbolickými nánosy jde totiž v první řadě o vizuálně ohromující a setsakra napínavý thriller s atmosférou hustou, že by se dala krájet.

NÁVRAT

ČT 2, 30. 4., 23.30