Tajuplná veřejnost

Jan Hartl

(1951) vystudoval sociologii, politologii a filmovou vědu na Univerzitě Karlově. V letech 1975–1989 působil v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. Na jaře 1990 spoluzaložil Středisko empirických výzkumů (STEM), první soukromou sociologickou firmu, kde je dodnes ředitelem.

Nemá pravdu ten, kdo by se domníval, že veřejné mínění je hluché, slepé a hloupé. Naopak ze sociologických výzkumů zjišťujeme, že tzv. běžní lidé mají svou životní moudrost, jednotlivé názory mívají logicky provázány, prokazují rozmysl a zdrženlivost tam, kde mnohá média a mnozí politikové jsou unáhlení a zbytečně vyhrocení.

Paradoxní postoje

Některým věcem ale ani po letech nerozumím. Příklad první. Lidé u nás ve své většině vnímají, že naše bezpečnost v Evropě může být v dohlednu vážně ohrožena. Uvědomují si, že Evropa se vůči velkým rizikům, například raketám s dlouhým doletem, neumí bránit. Mají ve své většině pocit, že se s tím musí vbrzku něco dělat. Jsou přesvědčeni o tom, že do protiraketové obrany se musí aktivně zapojit i naše republika, že není poctivé nechat to jen na druhých. Pokládají za nutné, aby se budování obranných kapacit Evropy účastnily Spojené státy. Dáte-li tyto věci logicky dohromady, budete očekávat víceméně pozitivní postoj k výstavbě amerického protiraketového radaru na našem území. Je tomu ale opačně.

Příklad druhý. Hodnotí-li naši lidé úroveň péče o zdraví, jsou ve své většině se všemi podstatnými rysy zdravotnictví spokojeni. Mají pocit, že zaznamenáváme pokrok v léčení závažných chorob. Kvalita a odbornost lékařů je dobrá a nadále se zvyšuje. Totéž platí i o sestrách a zdravotnickém personálu, vybavení zdravotnických pracovišť, zlepšily se i vztahy lékařů a sester k pacientům. Souhrnně vzato – a tady pozor – situace ve zdravotnictví je celkově špatná a výrazně se zhoršuje.

Kde je problém?

Jak je tato rozpornost možná a kde se vzala? Obecně se hodnoty bezpečnosti a zdraví ve výzkumech umisťují na čelná místa hodnotového žebříčku. Nejde tedy o něco podružného, o čem by lidé nepřemýšleli. Takže reálný společenský kontext? To je možné: jde o to, jakou cestou a jakým způsobem žádoucích věcí dosahujeme. Přejeme si mezinárodní bezpečnost a jsme ochotni pro ni něco udělat, ale příliš tomu nerozumíme a neumíme si udělat představu o budoucnosti.

Ale hlavně v naší republice nemáme důvěru ve vlastní politiky a nemáme důvěru v počínání prezidenta Bushe. A obdobně to platí i o zdravotnictví. Vidíme zlepšení ve zdravotnictví na všech stranách, ale celku zdravotnictví nerozumíme a neumíme si udělat představu o budoucnosti. Nevěříme totiž politikům, kteří o tom rozhodují.

Máme se snadno smířit se situací, kdy sami odmítáme to, co pokládáme za potřebné, a haníme to, co se nám daří? Pomůže lepší komunikace politiků a médií? Důvodů k takovým postojům může být samozřejmě mnoho, ale rozhodně by se u té lepší komunikace mělo začít.