Démon kolektivní správy
Sedíte jen tak s kamarády. Oheň hoří, kytara drnká. Zpíváte – třeba starého Nohavicu. Najednou to v křoví zapraská a vy sebou trhnete.
Sedíte jen tak s kamarády. Oheň hoří, kytara drnká. Zpíváte – třeba starého Nohavicu. Najednou to v křoví zapraská a vy sebou trhnete. Co to bylo? Divoké prase, nebo kontrolor z OSA? V představách mnoha lidí by divočák byl tou lepší alternativou.
V médiích se OSA (Ochranný svaz autorský) opatřuje přívlastkem „obávaný“ a zmiňují se jeho „nevybíravé praktiky“. Své lidi má prý všude: pronikají do tělocvičen, zkušeben dětských sborů, na venkovské zábavy, vlezli by dokonce i do čekáren u lékaře – kdyby je odtamtud soudně nevyhodili. OSA je tak nepopulární, že si jeho odpůrci dokonce založili festival Anti-OSA fest a natruc také vlastní organizaci: Svaz nezávislých autorů.
Pojem „kolektivní správce autorských práv“ je většinou znám jen lidem, kteří mají co do činění s uměleckými díly (hudbou, texty, filmy, obrazy) a jejich šířením, ať už naživo nebo prostřednictvím médií a vysílačů. Jenže ve skutečnosti s nimi máme co dočinění všichni. Alespoň od té doby, co byla do autorského zákona zanesena formule o odměnách za rozmnožování pro osobní potřebu. Mezi lidmi se té částce běžně říká „výpalné“, „odpustky“ nebo „skrytá daň“. Platíme ji z každého prázdného nosiče, který si koupíme. Z každé kopírované stránky. Dovezené kopírky. Nahrávacího přístroje. Ale proč vlastně? A komu?
Výpalné, nebo spravedlivá…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu