Blázni na kole

Moje kolo už delší dobu žije docela smutný život: přivezla jsem ho před pěti lety z Berlína do Prahy a od té doby trpělivě stojí u nás na schodišti a čeká na svůj první výlet. Zatím marně. A přitom vůbec nejsem pouze příležitostnou cyklistkou. Jezdila jsem po celé mládí v Berlíně na kole, byl to pro mě přirozený dopravní prostředek. A nejen to: jezdit na kole pro mě znamenalo a stále znamená cítit se úplně svobodná, nezávislá. Prostě sednout a vyrazit kamkoli.

Že nejsem s podobnými pocity sama, je pro mě vždy jeden z nejpříjemnějších dojmů z mých cest do Německa. Anebo obráceně: to, že tahle životní filozofie tady chybí, je v mých očích jeden z největších deficitů života v Praze.

V Praze se jízdy na kole opravdu bojím. Samozřejmě jsou i tady lidé, kteří to dělají, a je jich stále víc. Na jedné straně je obdivuji a trochu jim závidím. Na druhé však nemůžu překonat strach: o bezpečí na ulicích pro cyklisty se tady opravdu nedá mluvit.

Ale nejde tady „jen“ o strach o život. Jde také o strach ze zklamání, že jízda na kole najednou už neznamená svobodu a lehkost, ale zužuje se jen na to, abych pořád dávala pozor na bezohledné řidiče.

A také jde o nechuť se hádat s lidmi o věcech, které já považuji za samozřejmé, ale nad kterými se tady mnoho lidí pohoršuje. Jeden příklad: před lety kolegyně z Českého rozhlasu začala jezdit do práce na kole. Studovala pět let v Německu a byla na to prostě zvyklá. Když chtěla první den zaparkovat kolo v garážích rozhlasu, vrátný se na ni nejdřív podíval jako na blázna, a pak na ni vyjel – že to je místo určené pro auta a že kola tady vůbec nemají co dělat. Stále znovu se tady setkávám s názorem, že doprava znamená jen a jen autodopravu – žádné semafory pro kola, mizivě málo cyklostezek.

Před pár lety nedaleko od našeho bytu zabilo auto cyklistu Jana Bouchala, který celý život propagoval kola v pražských ulicích. Následovala veřejná diskuse o pražské dopravní politice a bezpečnosti pro cyklisty. Jeden z účastníků tehdy vyprávěl, jak se Pardubice změnily z města s komunistickou dopravní politikou v město pro cyklisty. A to nejen proto, že se tam jezdí po rovině. Ale protože místní lidé převzali iniciativu.

I v Praze naštěstí roste lobby cyklistů. Doufám, že se bude stále víc prosazovat. A že i já časem překonám strach a aktivně je podpořím.

Autorka pracuje v německé redakci ČRo.