Přímluva za snoby

Všichni známe to posupné a pohrdlivé odfrknutí – označením „je to snobárna“ je všechno jasné. Naše nevole a nesmiřitelnost je zajímavá. Dokonce vášniví zastánci demokratické diskuse považují snobismus za jev tak odpudivý, že jej používají jako konečné hodnocení, kterým není třeba se dál zabývat.

Kolem původu a společenských souvislostí slova „snob“ se mezi kulturními historiky vedou diskuse. Nejčastěji bývá považováno za zkratku „s. nob.“, „sine nobilitate“, „bez ušlechtilosti“, která má pravděpodobně kořen ve studentském slangu. V Oxfordu byli ke konci 18. století jako snobové označováni studenti, kteří pocházeli z neurozených rodin. Projevy snobství v různých společenských situacích potom pojednal Willam Makepeace Thackeray v Knize o snobech od jednoho z nich, která vyšla v Anglii v roce 1848. Šlechtické vrstvy v Anglii a francouzské šlechtické intelektuální salony postupně vytvořily představu o snobovi jako o osobě, která patří ke střední nebo nižší vrstvě a postrádá vzdělání a vkus. S omezeností a vulgaritou imituje výše postavené. Snob je stále ve střehu, aby mu neunikla nějaká změna v módě.

Proč se vůbec na snoby tak zlobíme? Každá přetvářka v nás budí nepříjemnou nedůvěru. Tváří v tvář přetvářce nevíme, na čem jsme. Je nadto možné, že za naším rozhorlením nad snoby tkví úcta k originálu, k tomu, co je původní, kterou naše kultura projevuje už od renesance. Dráždí nás vše, co není pravé a autentické. Ten, kdo napodobuje, kdo se opičí, je nám protivný.

Existují jistě i důvody historické a sociologické povahy. Imitující snobové byli předmětem pohrdání a sociálního a kulturního vylučování ze strany těch, kteří se cítili být ohroženi ve svém společenském postavení. V době, kdy aristokracie ztrácela své mocenské pozice a cítila se ohrožována neurozenými majetnými, se antisnobská nálada stupňovala.

Dnes však přichází odpor vůči snobismu především z druhé strany, je postojem lidovým. Připadá mi, že za nevolí ke snobům, směřujícím do galerií, na koncerty vážné hudby a na premiéry, se skrývá kus závisti těch, kdož z pohodlnosti zůstávají u televizorů. Nehněvejme se na snoba, který musí vyslechnout Brucknerovu nebo Mahlerovu symfonii. Svou pózu těžce vykupuje. Lze mu závidět příležitost naučit se vnímat, co jeho kritikovi zůstane odepřeno.