Tanec s klavírem

Italský režisér Giuseppe Tornatore své diváky očividně rád dojímá. V poslední době sice natočil třeba poměrně syrové drama Neznámá (2006) o ukrajinské imigrantce v Itálii a podle informací na filmových serverech se právě chystá na ságu o blokádě Leningradu, nicméně jeho doménou jsou laskavé a sentimentální retrosnímky. V tom nejslavnějším, Oscarem oceněném filmu Bio Ráj (1988), své amarcordovsky laděné vzpomínky na dětství spojil s oslavou chození do kina a s poctou filmu vůbec. To ve filmu Legenda o „1900“ (1998) si vybral pro své pohádkové podobenství jiné povznášející umění – hudbu. Adaptoval divadelní monodrama Alessandra Baricca a naservíroval divákům doslova slzopudný příběh geniálního jazzového klavíristy, který se narodil na zaoceánské lodi a prožil na ní celý svůj život, aniž by kdy vkročil na pevninu.

Majestátní loď Virginian je svět sám pro sebe. Bludiště chodeb, paluby jak patra na dortu, nablýskané sály a jídelny pro majetné, přecpané kajuty plné chudých lidí snících o lepším životě v zaslíbené Americe. A temné a tajemné, řinčící a sálající útroby lodi – strojovna. Na přelomu století se kolos stal domovem opuštěného novorozeněte, kterého našel a přisvojil si černošský topič Danny (Bill Nunn). Mladík (Tim Roth), kterému nikdo neřekne jinak než „1900“, objeví v jednom ze sálů piano a naučí se na něj hrát tak dokonale, že se o něj marně perou nahrávací společnosti. Ve vzrušujícím klavíristickém souboji dokonce porazí jazzového klasika Jellyho Rolla Mortona (Clarence Williams).

Na palubě lodi je nekorunovaným miláčkem salonů, jak by se mu vedlo v nekonečně rozsáhlejším světě na souši, se ale nikdy nedozvíme. Překročit svůj stín a sejít schůdky z paluby na pevnou půdu nedokáže ani kvůli lásce k plaché, andělsky krásné dívce (Mélanie Thierryová), s níž si kromě několika slůvek vymění na lodi jen bezpočet nyvých pohledů. Zpečetí nalezencův osud detonační firma, která zrezivělý, dávno z provozu odstavený kolos hodlá vyhodit do povětří?

Vyprávění je postavené na jednoduchých metaforách: rozpadající se loď zastupuje pomíjivost světa, neschopnost opustit život v ohraničených kulisách parníku zase přirozenou lidskou inklinaci k jistotám a strach z neznáma. Hudba je pak v režisérových očích něčím božským, nadpozemským nástrojem transcendence. Vyznění snímku posiluje soundtrack Tornatoreho dvorního spolupracovníka Ennia Morriconeho. Stejně jako kamera Jánose Koltaie, který se díky snímku stal Evropským kameramanem roku. Nefalšovaná filmová magie dýchne na diváka například v unikátní scéně, v níž „1900“ s přítelem Maxem Tooneym (Pruitt Taylor Vince) sedí za klavírním křídlem a proplouvají jako tanečníci s partnerkou prázdnými sály po nakloněných podlahách bouří zmítané lodi.

Film si vedl dobře u diváků i u kritiky. Stejně se ale okoralý autor těchto řádků nemůže zbavit dojmu, že si snímek nejlépe užijí čtenáři Paula Coelha, které vezmou za srdce kýčovitá moudra o lehkosti i tíze lidské existence. Tornatoreho autorská vize je přitom v něčem obdivuhodná: takové množství vážně míněného patosu se na plátně ani v televizi jen tak nevidí.

Legenda o „1900“

ČT2, 5. 8., 20.00