Sama na cestě
Budík zvoní hloupě brzy, leč nastavila jsem si ho tak sama. Snídám, pročítám titulky včerejšího denního tisku, všichni ještě spí, takže se loučím jen se psem a pádím na autobus. Mezi do práce mířícími spoluobčany se v trampském a s batohem na zádech vyjímám poněkud nepatřičně.
Budík zvoní hloupě brzy, leč nastavila jsem si ho tak sama. Snídám, pročítám titulky včerejšího denního tisku, všichni ještě spí, takže se loučím jen se psem a pádím na autobus. Mezi do práce mířícími spoluobčany se v trampském a s batohem na zádech vyjímám poněkud nepatřičně.
V kanceláři se zmocním zapomenutého výkazu pro brigádu, v pekárně nakupuji pokračování snídaně a hurá na vlak. Na nádraží zjišťuji, že vlak do České Třebové je osobák, na což mě IDOS neupozornil; s vyhlídkou na zastávku v každé dědině nakupuji tedy další denní tisk a ve vlaku nad ním sladce usínám. V Třebové jsme s desetiminutovým zpožděním, rychlíkový pseudopřípoj ovšem nečeká, dávám si tedy hodinovou procházku po městě – totéž mě čeká ve Svitavách. Vyhlídka na časný pochod se rozplývá vniveč a vedro sílí. Konečně motoráček na Poličku, s nezbytným zpožděním i druhý a Borová je tady. Nazouvám pohorky a vyrážím. V lese trefím, v civilizaci bloudím – začátek cesty se neobejde bez dotazů. Mapa slibuje cestu lesem, realitou je však louka, jen záplava malin mírní utrpení.
Další cesta vede zaplaťpánbůh lesem. Domorodec v Pusté Rybné se podivuje, proč jdu sama a kam; udávám Čtyři palice a Devět skal, pokyvuje a přeje šťastnou cestu. Místní evidentně nechápou, kam se táhnu s obrovskou bagáží v třicetistupňovém horku – dávám jim za pravdu, taky to nechápu. Na kraji lesa ucvrkávající pramínek lapený ve…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu