Patosu a hrdinství se bojíme

„Vtipem nebo směšností se dá ze všeho jednoduše vylhat a spousta věcí zjemnit,“ říká scenáristka a filmová recenzentka serveru Aktuálně.cz Irena Hejdová. Už od studií na FAMU sbírala ceny za nerealizované scénáře, až se jednoho z jejích příběhů – Děti noci – chopila režisérka Michaela Pavlátová. Film uspěl na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech u poroty i diváků a příští týden se chystá do českých kin. Není útěšlivý. A nebudou takové prý ani další příběhy Ireny Hejdové.

Proč jste začala psát příběh Děti noci? Co bylo prvním podnětem?

Stála jsem jednou v noci na zastávce tramvaje, kam přišla stará bezdomovkyně, opile se motala mezi lidmi a prosila je o cigaretu. Nikdo jí ale nechtěl nic dát, až pak konečně někoho přemluvila. Zapálila si a řvala na celou ulici: „Proklínám vás! Proklínám, vy holoto zkurvená!“ Zaujala mě atmosféra té scény, beznaděj lidí, kteří se v životě zmítají a nevědí, co sami se sebou. Už dřív jsem si ale říkala, že bych chtěla napsat současný příběh z nočního města, který by vyprávěl o letargii. Původně se tak scénář i jmenoval.

Co jste tím příběhem ale chtěla říct?

Vyšla jsem ze sebe. V určitém věku jsem totiž zažila něco podobného, jako asi každý. Ta bezdomovkyně ve filmu zůstala, ale příběh vypráví o mladých lidech. O…