Syrové peklo války

Za své vzory označil Václav Marhoul na tiskové konferenci k filmu Tobruk filmy Jdi a dívej se (1985) Eleny Klimové a Tenkou červenou linii (1998) Terence Malicka. Oba dnes už klasické snímky se opírají o často drásavé, ale hlavně maximálně realistické vylíčení válečných hrůz a snaží se jít i pod jejich povrch. Marhoul má jako divák dobrý vkus. A leccos z poetiky slavnějších režisérských jmen se mu podařilo dostat i do jeho druhého celovečerního snímku.

Krása pouště

Filmová pocta československým legionářům, bránícím v libyjské poušti strategický přístav před italskými a německými divizemi, se naštěstí vyhýbá jakýmkoli patriotickým proklamacím, byť by k tomu i téma svádělo. Film nemá ambice být učebnicovou lekcí pozapomenuté historie národa ani uctivým pomníkem veteránům. Tvůrci se koneckonců příběhy dobrovolníků z praporu pod velením pplk. Klapálka jen inspirovali. Marhoula, fanouška vojenství a armádního majora v záloze, nechávají velké dějiny chladným, místo toho se v Tobruku zabývá tím, co se děje v psychice obyčejných pěšáků v padesátistupňovém vedru pod nepřátelskou palbou. A syrovou atmosféru pekla válečných bojů se mu ve filmu podařilo znázornit bez příkras.

Reálné události z roku 1941 jsou Marhoulovi odrazovým můstkem pro rozehrání modelového, nadčasově platného psychodramatu o napětí v uzavřené skupině vojáků,…