Už by to neudělala

Pavel Kosatík

(1962) je historik. Mezi jeho nejznámější knihy patří Jan Masaryk: pravdivý příběh, „Ústně více“ – Šestatřicátníci či Ferdinand Peroutka, pozdější život (1938–1978), za kterou získal Cenu Toma Stopparda a Cenu Nadace Český literární fond za nejlepší knihu roku 2001.

Ta stará paní, která minulé úterý odešla od soudu s nepodmíněným trestem za víc než půlstoletí starou politickou vraždu, si možná nebyla úplně jistá tím, co se okolo ní dělo, a už vůbec ne svými vzpomínkami na starý verdikt nad Miladou Horákovou. O smyslu rozsudku však přesto netřeba pochybovat.

Osudem české demokracie je, že nové, od éry komunismu oproštěné a k ní principiálně kritické právní vědomí se rodí tak pomalu, že pomaleji to snad ani nelze. Pokud jde jenom o úzkou sféru politických procesů: jména většiny jejich aktérů z řad soudců a prokurátorů jsou od roku 1989 známá, vůle k jejich potrestání však byla a je minimální. Takže paní Brožová-Polednová dnes může veřejně klást otázku, proč právě ona má „nést vinu za všechny“. Každý ví, že například její kolega z branže Karel Vaš, který přivedl na popraviště generála Heliodora Píku, před šesti lety odkráčel od soudu bez trestu.

Paní Brožová pochopitelně nenese vinu za nikoho jiného než za sebe a bylo by chybou jí nějaké zástupné viny připisovat. Její proces možná zůstane unikátním, snad k němu i nějaké justiční paběrky přibudou, ale cena soudního výroku nad ní je paradoxně právě v tom, že nám připomněl českou skutečnost. Instituce za dvacet let nevykonaly, co měly, vyrovnání se odsunulo v čase a přeneslo se do roviny literární a historiografické. Tento odsun však nebyl ani navždy, ani na neurčito, a hlavně nezbavil věc smyslu. Téma vyrovnání se s minulostí žije a komukoli nelhostejnému nabízí dost podnětů.

I ten, kdo ironizuje smysl potrestání bělovlasé ženy, si mohl v novinách přečíst, co Brožová o svém činu, jakkoli váhavě a rozporuplně, nyní říká. Především tvrdí, že podruhé už by to – tedy rozsudek smrti nad Horákovou – neudělala. Oč hůř bychom na tom všichni v této zemi byli, kdyby si se zaťatou pěstí a s bojovou písní na rtech odnesla svou osmapadesát let starou pravdu do hrobu!

Lotr po pravici

Vysvětluje-li Brožová své chování slovy, že tomu „bezmezně věřila“, „moc poslouchala“, a medituje-li o tom, že „vražedkyní se člověk stává třeba jenom okolnostmi“, slyšíme v tom echo nejznámějšího průměrného vraha dvacátého století Adolfa Eichmanna, jak ho zachytila Hannah Arendtová. Ten, kdo se nám opět představuje jako nástroj zla, není sadista ani démon, ale člověk, který to chtěl mít nahoře dobré a na nic moc dalšího už nemyslel.

Říká-li Brožová dále, že rozsudek byl „zbytečně přísný“, i to je mnohem víc, než na co jsme dosud u provinilých komunistických zakaboněnců byli zvyklí. Bývalá prokurátorka by prostě Horákovou podruhé asi nezabila. To se skoro podobá účinné lítosti. Ten, kdo má v sobě nenávist „až za hrob“, mluví jinak. Brožová je člověk; křesťansky řečeno lotr po pravici, který podle všeho bude spasen. Pro nás z toho plyne poučení: všechny viníky už nepotrestáme, ale nevadí to, protože sami se napravit můžeme stejně.