Soumrak idolu

Souhrn zpráv za poslední dny se skládá z obvyklého repertoáru: ruské akce na Kavkaze, stíhání bývalé komunistické soudkyně, skandál ODS, propuštění šéfa Národní knihovny, dokončení smluv ošetřujících pobyt amerických vojáků v Česku a tak dále. Korupce, dějiny a mocenské hry, vlastně je všechno jako obvykle. Přesto v tom upoutal jeden hlas, nebo spíše jeho nepřítomnost.

Bývalý prezident Václav Havel se angažoval v mnoha zahraničněpolitických otázkách. Jakkoliv můžeme s jeho postoji polemizovat a nesouhlasit, zároveň je snadné pochopit, že jsou obvykle v souladu s postoji, které zastával jako prezident, včetně rozvoje vztahů mezi Českou republikou a Spojenými státy nebo vstupu Česka do NATO a EU.

Mnohem hůře chápu nepřítomnost kritického zkoumání jeho vlastní země, které bylo podstatou jeho počátečních úvah, důrazu na osobní morální odpovědnost za sebe sama i za způsob vládnutí, jež charakterizují „život v pravdě“, úvah nad tím, že skromný růst konzumní společnosti je nástrojem, jenž má sice pozitivní ekonomické důsledky, zároveň však úspěšně odvádí pozornost lidí od jakéhokoliv angažmá ve věcech veřejných.

Pokud si ještě jednou projdeme přehled zpráv, postrádáme informace o tom, jak se dřívější veřejný prostor díky zákonům proměňuje v prostor svázaný předpisy. Chybí nám reflexe přenesení pozornosti od nadosobních cílů ke konzumním snům o bohatství a pohodlí ztělesněném ledničkou a chalupou. Postrádáme postupnou erozi důvěry ve veřejnou službu, jejíž protagonisté sledují krátkodobé politické cíle a snaží se vypadat „drsně“ a „vážně“. Postrádáme reflexi toho, v čem jsme selhali nejvíce. Vlastně nám chybějí informace o tom, že by na tom všem vůbec mohlo být něco špatného. Prostředky k dosažení takových cílů jsou přitom instituce hájící právo a policie, nikoliv skupiny občanů snažících se spojenými silami „vyčistit ulice“ nebo neosobní síla ekonomiky a médií, jež nás ponouká nakupovat a půjčovat si vlastní budoucnost proto, abychom si udrželi image úspěchu a bohatství v přítomnosti.

O takovéto filozofii odpovědnosti jsem čítával v USA, než jsem se vypravil do Evropy, právě to je naděje, na níž se zakládá skutečná prosperita, a jakákoliv smysluplná představa o společnosti osobní angažovanosti a odpovědnosti, právě to teď, pane Havle, potřebujeme více než kdy předtím.

Autor je Američan, v Česku učí angličtinu.