Sníh se slanou příchutí
„Básnit znamená pokoušet se o nový jazyk,“ napsal ve svém debutu Nepokoj hodin (1984) básník Vít Slíva (1951).
„Básnit znamená pokoušet se o nový jazyk,“ napsal ve svém debutu Nepokoj hodin (1984) básník Vít Slíva (1951). Sám našel svou nejvlastnější podobu ve střídání různých jazyků – polohy meditativní reflexe, holanizujícího urputného slovního rozrážení a dobývání i krystalicky jemného vzpomínání na idylické chvíle dětství. Součástí jeho habitu je hluboký vztah ke kořenům, ztělesňovaný zejména osobami rodičů. S úmrtím tatínka se vyrovnal v knize Tanec v pochované base (1998), ráz Slívovy nové sbírky Souvrať zase poznamenává odchod maminky.
Znehybnit dění
K prožitku i vědomí neodvratnosti smrti a fascinaci jejím významem přitom odkazují i tituly předchozích autorových básnických knih Grave (2001) a Rodný hrob (2004). I ty tematizují neúprosnou definitivnost lidského konce a její souvislosti emocionální i duchovní.
Nynější loučení s milovanou matkou je Slívovi výzvou k zprůzračnění a oproštění výrazu. Vyslovuje archetypální, věčně se opakující tragickou situaci v lyrických výkřicích nitra, ve verších na hranici zaklínání, v dramatickém étosu chvíle (nepochybně se zde poměřuje s vrcholy českého básnění o vztahu k matce třeba u Seiferta či již zmiňovaného Holana). Slíva zápasí s přívalem citu, který jej zaplavuje, přemáhá, ochromuje, ale zároveň mu skýtá útočiště a nabízí křídla vertikály.
Autentický, pravý a pokorný cit vytváří…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu