Proti zapomínání

Na ráno 31. července 1951 Marie Janalíková nikdy nezapomene. Vzbudil ji šramot. Ve dveřích uviděla siluetu muže, který nahlédl do setmělého pokoje a zase z něj odešel. V domnění, že na návštěvu přijel oblíbený strýc, vzbudila sourozence, vyběhla radostně z postýlky a ve dveřích se jí naskytl šokující pohled: byt byl plný neznámých lidí hrabajících se v šuplících, v kuchyni stála maminka s rukama opřenýma o skříň. Jejího otce, zámožného a oblíbeného uherskobrodského lékaře Součka, odvedli v poutech a ve vykonstruovaném procesu poté za údajnou velezradu odsoudili na dvanáct let do vězení.

„Tehdy začalo naše martyrium,“ vzpomíná Janalíková na záznamu, který je součástí rozsáhlého audiovizuálního projektu Dcery 50. let. Desetičlenná skupina studentů a studentek – až na jednu výjimku z FAMU – v něm na kameru zachytila osudy sedmatřiceti žen, jejichž dětství poznamenala nepřítomnost nespravedlivě odsouzeného rodiče. Díky tomu nabral příběh Marie Janalíkové nečekaný obrat: předminulý čtvrtek se Janalíková ocitla na pódiu bruselského sálu Concert Noble v záři reflektorů a cvakajících fotoaparátů. Spolu s autory projektu si sem zaletěla na předání Zlaté hvězdy, kterou projektu udělila Evropská komise.

Stigma vyloučení

Hvězd se udílelo celkem dvanáct a Češi dosáhli hned na dvě: získal ji ještě projekt Zmizelí…