Zbytky paní Veroniky

Ocitla se ve špatný čas na špatném místě. Na výstavních prostorech Domu U Kamenného zvonu, do kterého Galerie hl. města Prahy umisťuje retrospektivy klasiků minulého století (Medková, Štyrský, Procházka, Kučerová), by si vylámal zuby nejeden současný autor. Místnosti středověkého paláce jsou reprezentativní, studené, hodí se pro toho, kdo má kariéru dávno za sebou – nebo je zrovna na vrcholu sil a má v sobě tolik energie, že se v tomto svazujícím prostředí dokáže prosadit, tak jako autoři zvaní sem na pravidelná bienále mladého umění.

Jenže Veronika Bromová (1966) tuto energii momentálně nemá. Jedna z nejvýraznějších postav výtvarné scény 90. let už se téměř dekádu hledá, přešlapuje na místě, moc neví, kudy dál. A právě v tuto nešťastnou chvíli jí uspořádala kurátorka Olga Malá velkou výstavu nazvanou Království.

Co chceme mít zahalené

Tehdy to bylo zjevení. V polovině 90. let se Veronika Bromová rozhodla promlouvat v galeriích jazykem, na jaký tu publikum nebylo zvyklé. Svlékla se před fotoaparátem, aby své tělo všelijak deformovala, pokrucovala, aby odhalovala a zvýrazňovala to, co ostatní touží mít zahalené nebo mnohem hezčí, než to vypadá. V cyklu Pohledy vystavila hodně odvážný autoportrét s roztaženýma nohama, v němž své intimní partie kolážovitě propojila s průřezem vaginou z anatomického atlasu. V souboru ZemZOO se zase…