Editorial
Někdy v zimě v roce 1990 přijel Václav Klaus do Bratislavy do sídla VPN (obdoby českého OF), aby v užším kruhu debatoval o ekonomické transformaci včetně kuponové privatizace.
Někdy v zimě v roce 1990 přijel Václav Klaus do Bratislavy do sídla VPN (obdoby českého OF), aby v užším kruhu debatoval o ekonomické transformaci včetně kuponové privatizace. Mluvil přesvědčivě, takže jsem se ho spíše pro pořádek zeptal: „A co uděláte, pane Klausi, když to nevyjde?“ Odpověděl s úsměvem: „V takovém případě o tom budu přednášet na amerických univerzitách.“
To, že se pan Klaus tak dlouho drží v politice, svědčí o tom, že mu to „vyšlo“. Klausova mimořádná politická životnost je jistě důkazem, že jeho podíl na úspěšném českém příběhu je nemalý. Je ale dnes už také důvodem pro otázku, zda právě nenastal čas pro přednášky na amerických univerzitách, které by jistě rády vyslechly bývalého českého prezidenta.
Václavu Klausovi věnujeme značnou pozornost hned v několika textech, ale zejména v chladnokrevné analýze Marka Švehly (str. 16–21), která si všímá i mnohdy opomíjených výroků a činů tohoto „mistra zkratky“. Jak ovšem patrno z obálky, Pavel Reisenauer je nemenším mistrem zkratky: kdo nechce vidět, nejí mrkev, kdo nechce slyšet, zašpuntuje si jí uši.
Toto vydání Respektu však lze číst i úplně jinak než jako vyprávění o Klausovi. Je to zejména vyprávění o nekončícím lidském tápání mezi chaosem a řádem, mezi živelností a sebekázní. Minulý týden se přes světové trhy přehnal hurikán, jehož původ dnes analytikové hledají v nedávném hříchu „legitimních podvodů“. Tomáš Sedláček (str. 11) a týdeník The Economist (str. 28) se shodují, že jsme svědky konce „globálního večírku“ či „úvěrového flámu“, a také v tom, že jde o krizi důvěry.
Důvody ke krizi důvěry v rozumnost lidí můžeme nalézt i jinde než ve virtuálním světě kapitálových trhů. Urbanisté tomu říkají „sídelní kaše“. Obaluje naše města a užírá obrovské kusy naší přírody. Věnovali jsme jí téma (str. 34–40), jehož autorkou je Karolína Vitvarová-Vránková.
Nepodléhejme však frustraci. První ekologickou katastrofu způsobil člověk už před nějakými 15 tisíci roky, když vyhubil velké savce, a aby přežil, musel se začít živit zemědělstvím. The Economist (str. 64–66) z toho vyvozuje optimistický závěr: přežijeme, protože jsme schopni řešit krize, které sami způsobíme.
Vážené dámy a pánové, příjemné čtení
vám přeje
MARTIN M. ŠIMEČKA
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].