Žádné drama
Jedno „Janouškovým dějinám“ upřít nesmíme: podařilo se jim vyprovokovat debatu, která je potřebná. Spor o čtyřsvazkové Dějiny české literatury, jež vydalo nakladatelství Academia, sice zatím zvedl ze židle jen pár odborníků, ale měl by proniknout i dál.
Jedno „Janouškovým dějinám“ upřít nesmíme: podařilo se jim vyprovokovat debatu, která je potřebná. Spor o čtyřsvazkové Dějiny české literatury, jež vydalo nakladatelství Academia, sice zatím zvedl ze židle jen pár odborníků, ale měl by proniknout i dál. To, jak se píše o literární historii, totiž odráží způsob, jakým se přemýšlí o knihách, které vznikají teď.
Ještě donedávna nebylo o čem debatovat, poslední u nás vydané literární dějiny končily rokem 1945. Přitom právě období totality, které rozdělilo literaturu na publikovanou, samizdatovou a exilovou, je – co se možných interpretací týče – skutečným minovým polem literární historie. Pavel Janoušek a kolektiv autorů z Ústavu pro český jazyk a literaturu nebyli první odvážlivci, kteří do něj vstoupili. Ale rozhodně byli první, komu se podařilo uskutečnit tak ambiciózní projekt.
Poslední ze čtyř dílů si odbyl svůj křest před několika týdny, kritické hlasy se však zvedly hned po prvním. Dokonce se už píší další dějiny. Jejich první svazek, který by měl jít do tisku v příštím roce, pokryje období mezi lety 1905–1923 a postupně by mělo být zpracováno celé 20. století. Pokud se prvním dějinám přezdívá „Janouškovy“, ty druhé budou – s trochou nadsázky – „Papouškovy“.
Otázka k maturitě
„Nezajímá nás soupis děl, která byla napsána, ale zápas, ve…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu