Absolutní kniha
Když se v hantýrce grafiků text „nalije na stránku a začne přetékat“, nezbývá autorovi než ho zkrátit. Přesně to se stalo s článkem Umíněnost jako osud v minulém čísle tohoto časopisu. Týkal se zesnulého básníka, překladatele a esejisty Jana Vladislava. Jeho unikátní deník byl kvůli škrtání proto autorem těchto řádek zmíněn pouze jednou větou. Zaslouží si ale víc.
Když se v hantýrce grafiků text „nalije na stránku a začne přetékat“, nezbývá autorovi než ho zkrátit. Přesně to se stalo s článkem Umíněnost jako osud v minulém čísle tohoto časopisu. Týkal se zesnulého básníka, překladatele a esejisty Jana Vladislava. Jeho unikátní deník byl kvůli škrtání proto autorem těchto řádek zmíněn pouze jednou větou. Zaslouží si ale víc.
S Janem Vladislavem jsme se v Paříži scházeli v kavárně na náměstí Châtelet. Jednou na schůzku přinesl tlustý sešit ve žlutých deskách, který vzhledem i stránkami popsanými psacím strojem připomínal samizdat. „Od roku 1977 si vedu deník, tady to je jedna z jeho částí,“ řekl. Pak nechal plynout čas nezbytný k listování a s neskrývaným potěšením pozoroval ladné siluety a štíhlá lýtka Pařížanek za oknem kavárny.
Vést si deník představuje vždy originální pokus zachytit vlastní či okolní pocity, gesta, slova, činy a myšlenky před nemilosrdným pádem do temného jícnu času, zapomnění. Až na pár výjimek Vladislav osobní polohu takového psaní potlačoval. Na úkor vzlykání, ublíženosti, ospravedlňování se či předvádění svých kvalit, jež mnozí autoři ve svých konfesích nedokážou potlačit, za dvaatřicet let naopak vytvořil strhující výpověď o dvacátém století. Barvitý a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu