Pro budoucnost země je důležité, jak nový premiér vidí svou temnou minulost
Svým způsobem bychom měli být
Topolánkovi
za tu lehkomyslnost vděční. Přesněji řečeno za to, že vybral do čela nastupující úřednické vlády dlouholetého majitele legitimace normalizační KSČ. Díky tomu máme možnost prožít si další kolo vzrušující disciplíny jménem vyrovnávání se s minulostí. Tentokrát zní klíčová otázka ještě méně jasněji než obvykle: Vadí, nebo nevadí, když se dvacet let po pádu Husáka a Jakeše staví do čela důležitých institucí, nebo dokonce čela státu bývalí majitelé rudých průkazek se srpem a kladivem?
Morální minimum
Topolánek sám, jak známo, v komunistické straně nebyl. Jako kluk studoval vojenské gymnázium, pak zběhl na civilní techniku a normalizací se „pronudil“ jako řadový inženýr. Přesto ale před časem vynikl něčím, co v Česku vůbec není časté: rozhodnou distancí od toho, jak v 80. letech žil. V jednom z novinových rozhovorů prohlásil, že už nikdy nechce žít tak pustým životem, jakým vegetoval za komunistů. Podobné prohlášení nebo spíš přiznání je cenné v tom, že nás zase o kousek dál posunulo od rizika podobnou „pustotu“ si zopakovat. Samo o sobě samozřejmě není zárukou toho, že odteď je politik imunní vůči jakémukoli sklouznutí k většímu či menšímu autoritářství. Přesto je toto vědomí odpudivosti života v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu