MUŽ VE TMĚ

Paul Auster se podruhé vrací k 11. září

Jen jednoho amerického spisovatele přitahuje téma teroristických útoků z 11. září 2001 natolik, že mu věnoval již druhou knihu. Je jím

Paul Auster

(1947), mistr metafikce zabývající se nejen americkou historií, prostorem a identitou, ale též jazykem a smyslem života. Autor básní, esejů a především románů včetně kultovní Newyorské trilogie z konce 80. let, který začínal jako překladatel z francouzské literatury a proslavil se i jako filmový scenárista a režisér. Po Brooklynském panoptiku, oslavě různorodého a tolerantního prostředí prodchnutého ještě „předzářijovým“ duchem komunity, přichází teď s románem Muž ve tmě. V Česku vyšel jen několik měsíců po své americké premiéře.

Paul Auster nás v něm (stejně jako v poslední době Philip Roth ve Spiknutí proti Americe či Michael Chabon v Židovském policejním klubu) přenáší do alternativní historie. Píše se rok 2007, „dvojčata“ stojí a Bush je stále v úřadě. Ovšem Amerika se zmítá v občanské válce mezi konzervativci a liberály. Impulzem k ní byly „zfalšované“ prezidentské volby v roce 2000, které jeden Austerův protagonista nazval legálním převratem. New York a spřízněné státy na východním a západním pobřeží si je nenechají líbit a od zbytku země se odtrhnou. Kromě počtu mrtvých prudce stoupá inflace, nefunguje televize i internet a až na výjimky nejezdí auta.

Noční můra
V Austerově fikci se katastrofický scénář neodehrává ve skutečnosti, ale jen v představách vypravěče. Je jím příznačně austerovský hrdina August Brill, literární kritik na odpočinku trpící chronickou nespavostí, jenž si po nocích představuje paralelní svět, do něhož promítá své vlastní obavy. Ve „vnějším“ světě se zatím odehrává jiný konflikt: válka v Iráku.

Nebyl by to však Auster, kdyby čtenáři nenabídl hned několik dalších příběhů v příběhu a navíc i ochutnávku několika (zpravidla pokleslých) žánrů. Za všechny uveďme alespoň milostné a špionážní prvky, které ztělesňuje značně překombinovaná postava tajemné ženy Virginie, dvojité agentky, která plynule překračuje hranice mezi fiktivním a skutečným světem.

Austerova smyšlená a opravdová Amerika jsou pravým opakem amerického snu. Jsou noční můrou. Bush a spol. (jmenovitě Rumsfeld a Cheney) jsou označeni za fašistické darebáky, kteří nejen že zinscenovali válku v Iráku, ale také k nepoznání zamořili společenské klima své vlasti. Při vší kritičnosti se ovšem Auster nevyhne jistým klišé. Podobně jako ve Stopách paměti Richarda Powerse i zde jeden z hrdinů tvrdí, že kolem něj už není „taková Amerika, jakou znám“. A příliš přesvědčivě nezní ani dosud nerealizované fantazie odtrhnuvších se liberálů, kteří sní o světě bez ropy a čtyřnásobném zvýšení učitelských platů.

Zabít člověka?
Hledáme-li jednotící téma tohoto útlého, avšak hodně roztříštěného svazku, nezaškodí zamyslet se nad autorovým věnováním izraelskému spisovateli a mírotvorci Davidu Grossmanovi a jeho synovi Urimu, který padl před dvěma lety v jižním Libanonu. Nad Austerem se zde vznáší i duch vášnivého pacifisty Kurta Vonneguta. Ústřední otázka knihy je morální a zní: je možné zabít člověka?

Vypravěč Brill si po nocích vymýšlí hrdinu Owena Bricka a obklopuje jej absurditou války, jejíž tupost symbolizují příkazy serži Serge (hodnost a jméno jsou převzaté z Hellerovy Hlavy XXII). Pokud Brick nezabije, bude sám zabit. Přesto váhá. A váhá, i když zjistí, že zabít má „pouze“ svého tvůrce – vypravěče Brilla. Toho zase pronásledují výčitky svědomí kvůli někomu jinému: skutečnému člověku, jemuž nedokázal vymluvit rozhodnutí vydat se do Iráku.

Muž ve tmě je bezesporu zajímavým literárním experimentem. Bez ironie se pokouší spojit apokalypsu s obyčejnou lidskou něhou. Problém lze vidět jen v tom, že Austerovy příběhy nejsou zrovna strhující: prosvítají jimi špatně maskované ideje. Brzy začne unavovat i vypjatý slovník („přidat ke slovníku svých útrap slovo naděje“) a jistým nepoměrem působí i emocionálně líčené scény (Augustův rozvod s francouzskou manželkou Soniou) na pozadí „velkých“ otázek, které zůstávají pohodlně nadhozeny, aniž by k nim Auster cokoli podstatného řekl.

Existenciální název prózy připomínající DeLillova Padajícího muže odkazuje hned ke třem postavám: k Brillovi, který ve tmě spřádá osudy Owena Bricka, k nic netušícímu Brickovi, jenž žije svůj život literární postavy, a konečně k mladíkovi jménem Titus Small. Ten pracuje v Iráku po invazi jako civilní řidič a ve tmě se ocitne poté, co mu jeho únosci před popravou přetáhnou přes hlavu kápi. Titova nafilmovaná smrt poté obletí na internetu celý svět, což je zřejmý odkaz na případ Daniela Pearla. Scéna, v níž se na ni ve své vermontské samotě dívá Brill s dcerou a vnučkou, patří k nejpůsobivějším momentům knihy.

Ukázka z knihy:

Jsem sám ve tmě a v hlavě se mi převrací celý svět, jak se snažím vypořádat se s dalším záchvatem nespavosti, s další bílou nocí v americké divočině. Nahoře spí ve svých pokojích moje dcera a vnučka a každá z nich je také sama, sedmačtyřicetiletá Miriam, moje jediné dítě, spí sama už celých pět let a třiadvacetiletá Katya, jediné Miriamino dítě, spávala s mladíkem, který se jmenoval Titus Small, jenže Titus je po smrti a Katya teď spí sama se svým zlomeným srdcem.Nejdřív jasné světlo, pak temnota. Sluneční zář prýští ze všech koutů oblohy následována černou nocí, němými hvězdami, větrem prohánějícím se ve větvích. Takhle je to pořád. Už v tomhle domě bydlím víc než rok, nehnul jsem se odtud, co mě pustili z nemocnice. Miriam trvala na tom, že mám bydlet tady. Zprvu jsme tu pobývali jen my dva a ošetřovatelka, která se o mne starala přes den, když byla Miriam v práci. Ale po třech měsících se Katya sesypala, opustila filmovou školu v New Yorku a vydala se domů do Vermontu bydlet se svou matkou.Rodiče ho pojmenovali podle Rembrandtova syna, toho chlapečka z obrazů, zlatovlasé dítko s červenou čepičkou, žáčka snícího nad úkoly, kluka, který se změnil v mladého muže sužovaného chorobou a umřel, když mu bylo něco přes dvacet, stejně jako Katyin Titus. Je to prokleté jméno a mělo by se jednou provždy zakázat. Často na Titovu smrt myslím, na hrozný příběh jeho skonu, na výjevy spojené s jeho odchodem, na ničivé důsledky, které měla jeho smrt pro mou truchlící vnučku, ale teď se tím nechci zabývat, teď to nejde, teď musím myšlenky na to zahnat co nejdál. Noc je ještě mladá, a jak tu tak ležím v posteli, civím do tmy a temnota je tak neprostupná, že ani nevidím strop, začínám si vybavovat příběh, který jsem začal vymýšlet minulou noc. Takhle se snažím zabavit, když se odmítá dostavit spánek. Ležím v posteli a sám sobě vyprávím příběhy. Možná nedávají velký smysl, ale dokud se mi daří se na ně soustředit, chrání mě to před tím, abych myslel na věci, které bych nejradši úplně a navždy zapomněl. Jenže soustředit se bývá někdy problém, a tak se stane, že mi myšlenky nakonec odběhnou od příběhu, jejž se snažím sám sobě vyprávět, k věcem, na které vůbec nechci myslet. S tím se nedá nic dělat. Pořád a pořád se mi nedaří držet se smyšleného vyprávění, neúspěchy jsou častější než úspěchy, ale to neznamená, že se nesnažím, seč mi síly stačí.Strčil jsem ho do jámy. Měl jsem pocit, že je to dobrý začátek, nadějný způsob, jak uvést děj do pohybu. Strčte spícího muže do díry a pak se dívejte, co se bude dít, až se probudí a začne se drápat ven. Mluvím o pořádné jámě v zemi, je asi tak tři metry hluboká a její dno tvoří dokonalý kruh. Kolmé vnitřní stěny jsou z hutné, tvrdě upěchované hlíny, tak ztvrdlé, že její povrch vypadá jako vypálený jíl, nebo dokonce jako sklo. Jinými slovy, až se ten muž v díře probere, nedokáže se za žádnou cenu sám dostat ven. Leda by měl u sebe horolezeckou výstroj – například cepín a kovové skoby nebo lano, které by mohl přehodit přes nedaleký strom. Jenže tenhle muž u sebe nic takového nemá a rychle mu dojde, v jak svízelném postavení se ocitl.A už to začíná. Muž přichází k sobě a zjišťuje, že leží na zádech a civí na jasnou večerní oblohu. Jmenuje se Owen Brick a nemá ani tušení, jak se na tomhle místě ocitl, vůbec si nevzpomíná, jak se stalo, že spadl to téhle válcovité jámy, jejíž průměr odhaduje na dobré čtyři metry. Posadí se. Překvapí ho, když zjistí, že je oblečený do vojenské uniformy ušité z hrubé bavlny šedohnědé barvy. Na hlavě má čepici a na nohou pár pevných, dobře vyšlápnutých černých vojenských bot, nad kotníky převázaných tkanicemi s pevným dvojitým uzlem. Na každém rukávu bundy má našité dva proužky – znamení, že uniforma patří někomu, kdo to dotáhl až na desátníka. Tím dotyčným by mohl být sám Owen Brick, jenže muž v jámě, který se jmenuje Owen Brick, si vůbec nevybavuje, že by kdy v životě sloužil v nějaké armádě nebo bojoval v nějaké válce.Ve snaze dobrat se nějakého vysvětlení dospívá­ k zá­věru, že dostal ránu do hlavy a dočasně ztratil paměť. Zvedá konečky prstů k lebce a začíná hledat boule a šrámy, ale nenachází ani stopy po otocích, nenahmátne odřeniny ani tržné rány – nic, co by potvrzovalo, že ho nějaká taková nehoda potkala. Tak co se to vlastně děje? Přišel k nějakému úrazu, který ho natolik oslabil, že mu vymazal velké části mozku? Možná. Jenže pokud si paměť ten úraz náhle nevybaví, nikdy se nedoví, co se stalo. Pak začíná uvažovat o možnosti, že spí doma v posteli a je lapen v nějakém snu s nadpřirozenou logikou, snu tak živém a pronikavém, že se hranice mezi sněním a vědomím úplně rozpustila. Pokud je to pravda, stačí, když jednoduše otevře oči, vyskočí z postele a odejde si do kuchyně uvařit ranní kávu. Jenže jak má otevřít oči, když už je má otevřené? Několikrát zamrká v dětinské naději, že by tím mohl kouzlo nějak zlomit – ale žádné kouzlo, které by se dalo zlomit, tam není a kouzelná postel se odmítá objevit.
Nad hlavou mu přeletí hejno špačků, na pět nebo šest vteřin se ocitají v jeho zorném poli a pak mizí v pološeru. Brick vstává, aby prozkoumal okolí, a přitom zjišťuje, že mu levou přední kapsu u kalhot nadouvá nějaký předmět. Ukazuje se, že je to peněženka, jeho vlastní peněženka, která vedle sedmdesáti šesti amerických dolarů obsahuje řidičský průkaz vydaný státem New York na jméno Owen Brick, narozen 12. června 1977. Tím má Brick stvrzeno to, co už stejně ví: že mu brzo bude třicet a že bydlí v Jackson Heights ve čtvrti Queens. Taky ví, že má manželku jménem Flora a že uplynulých sedm let pracoval jako profesionální kouzelník a pod uměleckým jménem Velký Zavello vystupoval ponejvíce na oslavách dětských narozenin po celém městě. Tyhle poznatky celou záhadu jen a jen prohloubí. Když tak naprosto jistě ví, kdo vlastně je, jak se v tom případě ocitl na dně téhle díry a jak je možné, že má na sobě uniformu desátníka, a přitom nemá doklady, jmenovku ani vojenskou knížku, která by dokazovala, že je skutečně vojákem?

PAUL AUSTER: MUŽ VE TMĚ
Prostor, 168 stran

Autorka je amerikanistka působící na FF UK a NYU v Praze.