Pět let po obdržení Nobelovy ceny žije Elfriede Jelineková v izolaci, ale píše stále víc
Žena horlivě: Takže teď si stěžuji na to, co udělali tvoji otcové, a sice: Kam vstoupili, všechny zastřelili, povraždili, všechno spálili. Kdybych to zkusila já, vyšla by z toho přinejlepším sebevražda, nevydařená, protože jako žiletku bych samozřejmě použila svůj pocit. Nic jiného nemám povětšinou po ruce. A jéje! Ten pocit je moc měkký! Vezmu jiný, k tomu lepidlo, na to kůži a vlasy, člověku se to ovšem nepodobá. Já! Jak je můj hněv rozkošný! Každý den ho náležitě krmím suchými granulemi, které se jenom musí rozpustit v mých slzách a můžou se jíst. A stejně by to nežral ani pes.“
V úryvku z divadelní hry Sportštyk aneb Sportovní drama z roku 1998 najdeme skoro všechna životní témata rakouské spisovatelky a dramatičky Elfriede Jelinekové: vzpouru proti vražedným a autoritativním otcům, trapně nemohoucí ženu, žiletku namířenou proti vlastnímu tělu, z různých kousků poslepované Já. A navíc hněv jako autentickou sílu, která celý ten cirkus drží pohromadě a uvádí do pohybu v odcizeném světě, kde se vše (hlavně vlastní tělo a emoce) stává předmětem manipulace a zástavou ve hře o moc.
Letos třiašedesátiletá Elfriede Jelineková, laureátka mnoha významných literárních cen včetně Nobelovy, dnes žije střídavě v Mnichově a ve Vídni, tiše, v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu