Honba na Gotta

Minulý týden jsme se z Práva od Karla Gotta dozvěděli, že na začátku sedmdesátých let prováděl komunistický režim „honbu na čarodějnici zvanou pop music“. Zpěvák tím vysvětluje, proč se rozhodl zůstat na Západě tak dlouho, dokud tažení neustane. Má na mysli svůj prodloužený pobyt bez povolení československých úřadů od jara do podzimu 1971 v někdejším západním Německu.

Jak tato „honba“ probíhala, Gott popisuje následovně. „Doma jsme byli pořád napomínáni, nelíbily se některé písničky, délka vlasů atd.“ Přesto ale Zlatý slavík pořád veřejně vystupoval, vydával hudební desky, a dokonce vyjel na Západ, kde vyčkával, až to skončí. Mít takové možnosti skutečně pronásledované – tedy zakazované a policejně šikanované – tehdejší rockové kapely, možná by na čas oželely některou ze svých skladeb podobně jako Karel Gott, když se chvíli nesměla hrát jeho písnička Korunou si hodím. Prý znevažovala československou měnu.

Celý rozhovor v Právu se točí okolo autorství údajného Gottova dopisu, žádajícího z Německa

Gustáva Husáka

o smilování za nepovolený pobyt v cizině. Jak vyšlo najevo, napsal ho prý předseda stranické organizace vydavatelství Supraphon. O to teď ale nejde. Na podzim se zpěvák kvůli rodičům vrátil. Taky ale už z Prahy věděl, že se mu nic nestane. Režimu se odvděčil okamžitě: účastí na listopadových volbách do Federálního shromáždění. Z propagandistických důvodů nesměl před urnou televizi samozřejmě uniknout. A tím pro

Karla Gotta

„honba“ skončila. Nadále míval vlasy v přijatelné normě, jeho písně nic neznevažovaly, když bylo třeba, kdykoli soudruhy mediálně podpořil.

Gottův příběh z podzimu 1971 a dalších let je jako vystřižen z knihy Klause Manna Mefisto, v níž je popsán umělec toužící po slávě, úspěchu, a proto schopný všemožných ústupků vůči režimu, s kterým vnitřně nesouhlasí. I když své chování maskuje tvrzením, že chce především dělat svou práci. Komunistický systém tyto špatně skrývané ambice, ješitnost, nafoukanost dokázal dokonale využít. Jeho umělci ho svými výkony a zdáním normálnosti života legitimizovali. Mimo jiné i proto trval tak dlouho. Populárních idolů, kteří by šli příkladem a prohlásili, že za takových podmínek nestojí jakýkoli úspěch za to, bylo totiž v Československu zoufale málo. Nehledě na to, jaké umění vzniká, když se člověk Mefistovi upíše.