Starost o klienty

Ráno otevřu diář, bez toho terénní sociální pracovnice nemůže fungovat.

Na nádraží, odkud vyjíždím, mě míjí klient, který zde pracuje na stavebně-pomocných pracích. Jsem ráda, že jej potkávám, a potěšena, že i on mě vidí rád. Mám pocit, jako by byl hrdý na to, že jsem jej zastihla v práci. Hned spustí o tom, co v rodině, postěžuje si také na nejstaršího syna. No, co s tím: „Musíte být přísný, pane Nováku, být důsledný a mluvit důrazně. Přejete-li si, promluvím s Vojtou také já.“ Přijíždí rychlík, s panem Novákem se loučíme s přáním hezkého dne.

Půlhodinku ve vlaku mám ráda, je to pomalý rozjezd dne. Občas jezdím s kolegyní, dnes jsem sama a výjimečně mi to nevadí. Přemýšlím nad situací v rodině pana Nováka, stihnu dodat spánku dalších patnáct minut, no jo, jako vždy krátká noc – ráda spím, hlavně k ránu.

Rozespalá vystupuji, překračuji železniční koleje a procházkou lesem si to štráduji do míst, kam úctyhodní občané maximálně vyvezou své odpadky, „tam se to ztratí“. Jedná se o ghetto, které je vyloučeno prostorově, jeho obyvateli jsou výhradně Romové. První klientkou, za kterou zajdu, je paní Eliška. Nabídne mi dobrou lógrovou kávu Standard a cigaretu a rozvypráví se o svých starostech s hledáním práce. V rozhovoru dále řešíme hrozící vyklizení bytu a možnosti dalšího bydlení. Paní Eliška žije s druhem a jejich šestiletým synem v umakartové buňce. Počítáme a počítáme, hledáme nejoptimálnější postup, jak si co nejméně ublížit. Šetřit peníze na nové bydlení, platit současný nájem, investovat v nejlepší míře do výchovy syna?

Odcházím za dalšími lidmi, rodinami a problémy. Počasí nic moc. Okolí domu je vylidněno, po dešti se podobá motokrosové dráze. V domě to bzučí dětmi. Jakmile mě spatří, ženou se ke mně a vyzvídají, za kým jsem přišla.

Další klientka není doma, u její dcery jí nechávám seznam přijatelných inzerátů na bydlení. V další rodině si dávám opět kávu a vyslechnu paní Novákovou, matku šesti dětí, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům. Stěžuje si, že zde už nechce bydlet, v bytě je plíseň, děti mají vši. S klientkou a jejími dětmi se domlouváme, že v pátek uděláme z bytu salon a budeme společně správně odvšivovat. Pomyslím si, zda tuto proceduru sama ovládám.

Na chodbě mě oslovuje pán, který obdržel dopis, jemuž nerozumí. V útulné domácnosti starého mládence pročítám dopis a zjišťuji, že pan Kolář byl vytipován pro výzkum zdraví obyvatel. Ptám se ho, zda má zájem vyplnit dotazník, absolvovat kompletní lékařské vyšetření a jako odměnu dostat 200 Kč. S panem Kolářem se tedy domlouváme na jiný den, kdy mu pomůžu s vyplněním dotazníku.

Uběhly tři hodiny a já opouštím tento svět sám pro sebe a odjíždím do města. Jedu do naší kanceláře na konzultaci s klienty, jejichž případ mě zvláště trápí. Manželský pár přichází o bydlení. Pan Mach je připoutaný na invalidní vozík, jeho manželka je v péči psychiatra. Klienti se špatnou pověstí, kteří městu uhradili veškeré své dluhy. Rok a půl již platí nájem, a město přesto není ochotno nájemní smlouvu v bezbariérovém bytě prodloužit. Přemýšlím, že toto není možné, a chystám se klientům navrhnout, že napíšu městu žádost ve jménu naší organizace.

Zjišťuji, že je nejvyšší čas konzultaci ukončit, protože musím běžet na sociálku. Přesouvám se na sociální odbor. S panem Gorolem v invalidním důchodu, jehož manželka je těsně před porodem, podáváme žádost o sociální dávku. Sociální pracovnice se obává žádost přijmout, pro jistotu nás posílá za vedoucí. Zažívám příjemné překvapení, když se ukáže, že proti nám sedí osoba, která má vůli pomoci. Vypadá to, že klient uspěje a alespoň tento měsíc bude mít na nájem. Zbývá mi hodina do konce pracovní doby, to tak akorát vyjde na to, abych do dokumentačního systému zapsala vše, co jsem dnes udělala. Jak jsem očekávala, vzorní klienti dnes všichni dorazili. Jsem zvědavá, jestli zítra ti, kdo nevěří tomu, že by se mohlo něco zásadního změnit, přijdou.