Život na vsi

Probouzím se do šera. V chalupě je ticho, které zatím ruší jen oddychování mojí ženy a synka. Jakmile pode mnou zavrže podlaha, ozvou se psi dole v síni. Vítáme se, pustím je na dvůr a jdu do světnice zatopit v kachlových kamnech. Napouštím vlažnou vodu pro kozy, s třicetilitrovou konví půjdu do chléva ve stodole třikrát. Kozy klidně leží v obvyklých skupinkách, přežvykují a mečí na pozdrav. Včerejší kůzlata se mají k světu, až porodí všech pětadvacet koz, bude z vás už slušný stádečko, těším se nahlas při krmení. Metrákovej kozel je protivně dotěrnej, musím ho večer ustájit zvlášť, říkám si.

V konvičce na kamnech už se vaří voda na kafe, dva chleby s marmeládou, rychle ubalit cigáro a už mi psi hlásí, že je tu Ludva, soused, ekofarmář a kamarád. Jedeme na Boží Dar, podívat se na ovčí farmu a sýrárnu. Sjíždíme ze středohorských kopečků, míjíme Lovochemii a jedeme nevlídnou mosteckou pánví podél Krušných hor. Připojuje se k nám Ludvův kamarád, náš průvodce. Přes Jáchymov vystoupáme na hřebeny, nad ten vlhce špinavej a studenej marast pod kopcema, oči nás náhle bolí z ostrýho sluníčka a oslňujícího sněhu na pláních, je vymeteno, azuro. Z Plešivce shlížíme na hřebeny hor a pánevní údolí se topí v mléčném moři.

V místní restauraci jsme sami, připojuje se k nám Kuba, též kozičkář, takže jsme komplet. Kriticky zkoumám kvalitu své obligátní svíčkové s osmi, celkem ujde. Do čtvrtého knedlíku…