300 spravedlivých

Význam informace neroste jejím množením, sílí v porozumění obsahu, který nese. Možná proto se říká, že v hudbě je nejdůležitější ticho. V informačním věku jsme ale svědky opačného trendu, kdy veřejný prostor vyplňuje neustálý informační ševel, jehož důsledky jsou obdobné jako u chronického postižení sluchu hlukem: porucha porozumění, závratě a bolesti hlavy.

Co se však stane, když tento zahltí i svět literatury? Ještě nikdy v lidské historii jsme se netopili v takové záplavě knih a na horizontu tak těžko a zoufale nehledali světlo majáku. Tím navigačním paprskem by v českém kulturním prostředí mělo být třeba ocenění Magnesia Litera, které si do stanov jako nejdůležitější úkol vetklo „propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy“.

Je proto zvláštní, že letos už hlavní cenu nebude vyhlašovat porota složená z 35 porotců malé odborné jury, ale velká porota tří set spravedlivých, kterou tvoří oslovení nakladatelé, recenzenti, literární vědci a další lidé z knižní branže. Každému z nich před čtrnácti dny přišel e-mail se seznamem tří knih nominovaných na cenu „objev roku“ a patnácti knih nominovaných na cenu „kniha roku 2010“. Publikace jsou prý „prezenčně k zapůjčení na třech místech (kavárna a dvě knihovny, z nichž jedna je brněnská). Pořadatelé se tedy na oslovené obracejí s důvěrou, že všechny knihy přečetli nebo přečtou, aniž by je zároveň žádali o zdůvodnění své volby.

Těžko tento nápad kritizovat v předstihu a předjímat jeho důsledky, když ještě nevíme, jak odpovědně oslovení svůj úkol přijmou. Lze však pochybovat o tom, že nepřečtené tituly stačí přelouskat do 13. dubna, kdy hlasování končí. Hrozí tu tak riziko, že Magnesii Literu postihne stejný syndrom jako České lvy – když porotce nestihne přečíst všechny nominované knihy, bude volit osvědčená jména (letos třeba Ivan Klíma: Moje šílené století, Viola Fischerová: Domek na vinici nebo Martin Reiner: Lucka, Maceška a já).

Zakladatel ceny Pavel Mandys říká, že ani u pětatřicetičlenné poroty bohužel nelze mít jistotu, že porotci nominované knihy přečetli, ale i tak se člověk už z principu brání „odborně lidové“ volbě, kde se odpovědnost porotců rozpouští v neurčitý, i když poučený dav. Výsledkem je nepříjemná míra odosobněnosti, anonymity a neurčitosti. Literární šum.