Chybí mi tu dobří čtenáři

Když bylo Antonínu Bajajovi deset let, komunisté vzali jeho prarodičům hotel a otci později lékařskou ordinaci. Přesto tvrdí, že „nesmiřitelnost je slepá ulička“. O tom, jak prožíval dětství ve Zlíně 50. let, vypráví ve knize Na krásné modré Dřevnici, za kterou byl nominován na letošní cenu Magnesia Litera. V současné době vede kurzy tvůrčího psaní – své studenty tu učí, že dobře číst je stejně důležité jako dobře psát.

Dřevnici jste začal psát jako zootechnik v pětašedesátém roce, když jste nastoupil do JZD Želechovice. Co jste tam tehdy zažíval?
Bylo mi 23 let, makal jsem od rána do noci. Na polích, na pastvinách, ve chlévech. I kancelář jsem měl ve chlévě. Počítal jsem tam výplaty a jinak „papíroval“. Když někdo nepřišel do práce, tak jsem místo něj dojil, krmil dobytek, kejdoval pastviny… občas jsem byl na dně. Tož jsem začal črtat ty „dopisy“ o šťastném dětství. A jiné věci.

A kdy jste si řekl, že ty napůl soukromé písemnosti převedete do literárního tvaru?
Dokud žili rodiče, nešlo to. Maminka se pořád toho démonického režimu bála. Jenže pak mě napadlo, že hlavním protagonistou knížky nebudu já ani rodina a její přátelé, ale tamta doba, která načas ožije. Nasaje lidi, věci, barvy, zvuky, vášně… ten pohyb. Plynulý i křečovitý. Považuji za štěstí, že jsem se za komunistů uchytil v laboratoři…