Knížecí dějiny

Česká šlechta to má u nás v posledních sto letech těžké. Většinová, v principu plebejská společnost ji většinou buď instinktivně nenávidí, nebo poníženě adoruje. To druhé lze přežít snadněji než první, ve skutečnosti však oba přístupy vycházejí z téhož vžitého mínění, že šlechtu od zbytku společnosti odděluje „třídní“ (občas psáváno bez uvozovek) propast a že integrovat ji do národa v podstatě nelze. Kafkův zeměměřič K., který měl kdysi jakési potíže s proniknutím vzhůru do tajemného Zámku, netušil, že cesta byla stejně zapikolovaná i pro toho, kdo se rozhodl sestoupit v protisměru dolů.

Jako Karel Schwarzenberg. Narodil se v Čimelicích, letním sídle orlické větve starobylého a vlivného českého šlechtického rodu. Mezi jeho předky byl vítěz nad Napoleonem z „bitvy národů“ u Lipska (1813) i muž – Schwarzenbergův otec –, který se v roce 1889 dopustil snad nejcitovanějšího českého historického výroku 19. století. Při debatě v zemském sněmu o tom, zda na budovu Národního muzea umístit k jiným bustám také Jana Husa, řekl, že husité byli „bandou lupičů a žhářů“. V několika dalších plebejských generacích výrok zafungoval jako důkaz, že pobělohorská šlechta byla, je a bude bandou protinárodně cítících bestií.

Má metoda jsem já
Historik Zdeněk Kalista později Karla Schwarzenberga popisoval jako „osamělého chodce,…