Všechny důvody k obavám

Když se podle Juliana Barnese (1946) na svět díváme ironicky, nespálíme žádnou trávu, ale jen plevel. S touto představou by se dalo polemizovat: ne každý má tu náturu, aby se po něm bez škrábnutí svezla čepel břitkých intelektuálních bonmotů, jak je známe z Barnesovy tvorby, a smetla jen to špatné, co podle autora dotyčnému zabraňuje ve zdravém růstu. Ostatně sám ve své nové knize Žádný důvod k obavám hned v úvodu přiznává, že se snažil vždycky psát tak, jako by jeho rodiče už byli po smrti, čili bez ohledu na to, jestli je v textu jeho ironie nějak zraní. Což se prý často dělo a Barnes může být rád, že při publikování jeho dva roky starého titulu už byli opravdu oba mrtví. Poslední práce autora fenomenálního Flaubertova papouška či Arthura a George by je totiž nepotěšila a určitě by neměli pocit, že mu šlo o nějaké odstraňování plevelu.

Britský frankofil jim ve svém eseji dal (zvlášť své upjaté matce) co proto. Už jen téma knihy by je muselo rozčílit, protože o smrti se ve slušné společnosti přece nemluví. A už vůbec ne tím způsobem, že prozradíme, jak až právě blížící se smrt odhalila slabosti našich blízkých, které do té doby dokázali obratně skrývat. Ovšem Barnes to nemyslí zle. Snaží se jen na příkladu vlastní rodiny přijít na to, proč se bojíme smrti a nakolik je náš strach oprávněný. Vložené příběhy o jeho bratrovi, otci a matce se v textu cyklicky vracejí a zprvu…