Před rozšířením Unie o postkomunistickou osmičku mnozí přemítali, co mohou národy, které donedávna svírala sovětská pěst, přinést západoevropskému spolku, a nejčastěji padala teze jiný pohled na státy, které se z autoritářských režimů ještě nevymanily. Tak se i stalo: oranžové revoluci na Ukrajině nebo občanským protestům v Bělorusku se dostalo nebývalé pozornosti na půdě Unie. Kvantita však s sebou nepřinesla změnu kvality pohledu. Politici ze starých zemí pořád vidí Ukrajinu či Bělorusko jako nesrozumitelné území, s nímž nevědí, jak naložit. Ukazuje to právě příklad Běloruska, o kterém v tomto čísle píšeme.
Levisky a klid
Rychlá orientace Západoevropana v Bělorusku přinese následující závěr: lidé vyrazili do ulic na protest proti prezidentským volbám v roce 2006, neuznaným mezinárodním společenstvím, v nichž si prezident Alexandr Lukašenko zařídil „saddámovské“ skóre 82 procent hlasů, a režim je rozehnal. Od té doby byl víceméně klid. Lukašenko zavřel a pak zase pustil několik opozičníků, zakázal svobodné noviny, masové protesty se však nekonaly; o většině aktivit opozice se ostatně Bělorusové ani nedozvědí, protože se o nich nikde nepíše a v televizi mluví jen Lukašenko. Když se člověk uskromní, může si na hlavní třídě v Minsku koupit levisky, stahovat si v internetové kavárně novinky britské hitparády nebo vystát frontu na vízum a vyrazit v létě na pláže do Itálie. Renomované západní instituce potvrdily, že Lukašenko by…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu