Neběhej jako Murakami

Japonský spisovatel Haruki Murakami (61) uběhl za svůj život něco přes 70 tisíc kilometrů. Toto číslo se dá vypočítat z jeho knížky s názvem O čem mluvím, když mluvím o běhání, podle níž už 25 let – až na několik přestávek – běhá šestkrát týdně 10 km, tedy zhruba 250 km měsíčně. To znamená, že za ta léta oběhl zeměkouli po rovníku (40 tisíc km) téměř dvakrát. Snad to nevyzní jako chlubení, když řeknu, že já (53) mám za sebou zeměkoule už zhruba tři, a byť je moje osobní historie běhání úplně jiná (začínal jsem v mládí jako nadějný mílař, zatímco Murakami se poprvé rozběhl ve svých třiatřiceti), můžeme se dnes oba považovat za vytrvalostní běžce. Společné máme potom ještě to, že oba běháme i píšeme, byť v psaní – na rozdíl od běhu – je Murakami na míle přede mnou. Nicméně čtenář snad promine, když díky této ojedinělé společné zkušenosti napíši o Murakamiho knize v osobním tónu.

Pokora pomalého maratonce

Recenzenti ve světovém tisku byli nad jeho poněkud zvláštním dílkem většinou v rozpacích. Murakamiho vášeň pro běh srovnávali s vášní Ernesta Hemingwaye pro lov, Normana Mailera pro box, Alberta Camuse pro fotbal, Johna Updikea pro golf, srovnávali ho dokonce se spisovateli z 19. století a s jejich zálibou v dlouhých pochodech, jako byli Charles Dickens nebo Walt Whitman. Jako nesportovní typy zjevně nebyli knihou nijak nadšeni a snad jen Alastair Campbell v The Guardian, sám běžec a také spisovatel, napsal o Murakamim obdivně jako o borci v obou disciplínách: v psaní i běhání.

Obdiv si autor nesporně zaslouží, jeho kniha je důkazem velké vůle a poctivosti, jak při psaní, tak při běhu. Sympatická je také pokora, s níž Murakami přistupuje k oběma činnostem a s níž sám sebe v duchu orientální tradice umenšuje, když tvrdí, že jako spisovatel „nejsem kdovíjak chytrý člověk“, a doznává se také k nevalným běžeckým časům v maratonech. Možná právě díky této pokoře (ať už je rafinovaná nebo ne) je autor tak populární a proto má tato kniha takový úspěch: čtivě napsané vyprávění místy protkané přemýšlivými odstavci a pěknými větami umožňuje čtenáři milovat svého nedokonalého autora jako sebe sama.

Bohužel, velkou slabinou Murakamiho knihy je, že autor rezignoval na roli spisovatele, jehož úkolem je dotýkat se samotného bytí – ať píše o čemkoli. Platí to i pro zdánlivě tak banální téma, jakým je běh. Svou knihu totiž Murakami napsal jako běžec, jenž shodou okolností píše, a ne jako spisovatel, který shodou okolností běhá.

Snad nejzajímavější jsou ta sporadická místa, kde se autor věnuje souvislosti mezi psaním a běháním. Obojímu připisuje tentýž princip: jedině vytrvalým úsilím, disciplínou a koncentrací lze překonat přirozený počáteční chaos v myšlení i v pohybu, zejména u autorů, kteří „tolik talentu nepobrali“. Má jistě pravdu, že „psaní je činnost nezdravá“, neboť spisovatel při psaní příběhů nasákne jedem „kořenů lidské povahy“. Běh mu umožňuje tyto jedy vyplavit, tudíž snad přežije déle než mnozí talentovanější autoři a napíše toho víc a snad i lépe. To jsou racionální postoje, čekal jsem však, že autor se zmíní také o méně racionální, zato důležité součásti běhání, jíž je jistý stav euforie, kdy je mozek nadopován endorfiny, mysl je čistá a vnímavější než jindy – ideální čas ke psaní! Nikdy nezkusil využít tuto šanci? Anebo patří mezi běžce, u nichž tato chemie nefunguje (podle výzkumů vyvolávají endorfiny u některých lidí naopak melancholii)? Murakami o tom nemá v knize ani slovo.

Po mrtvém asfaltu

A jak jsem četl dál, pojal jsem podezření, že autor vlastně o běhu moc neví. Zdá se například, že z něj nemá opravdovou radost, snad kromě radosti ze zvládnutí úkolu a funkčnosti těla. Běh je pro něj výzvou, soutěž se sebou samým, neustále si měří časy a zklamaně zjišťuje, že stárnutí ho bude už jen zpomalovat, věnuje se svému ztuhlému svalstvu, jež oslovuje jako cizí část těla, s nímž se musí domluvit na spolupráci. Téměř nikdy však nezkoumá stav své mysli.

Murakami ostatně přiznává, že při běhu nemyslí, pokud se zrovna nesnaží přimět své svalstvo k rozumu, základním principem je pro něj „běžet v prázdnu“. Má zkušenost je úplně opačná: mysl mi pracuje na plné obrátky, někdy se blíží stavu snění při plném vědomí a často se proberu o pár kilometrů dál, zatímco mé tělo běželo po paměti. On běhá se sluchátky na uších, do nichž si pouští rockovou muziku, jako kdyby chtěl své tělo oddělit od mozku. Proč nezkusí rovnou běžící pás? Je zvláštní, že autor se vůbec nepokusil porozumět běhu a napsat o něm jako o archetypálním prožitku, že se nepokusil přemýšlet o něm jinak než jen jako o fyzickém výkonu, že se nepokusil dopátrat se nějakého poznání, čím je běh jako takový. Není snad právě toto úkolem spisovatele?

Možná je Murakami opravdu přesvědčen, že běh není ničím víc než soubojem ducha a těla a že spolykané tisíce kilometrů asfaltu jsou pak vítězstvím ducha hodným pozornosti a úvahy. Autor se ani jednou nezmíní o zakoušení běhu jako přechodu k naší hlubší přirozenosti, v němž naopak tato dualita psychického a fyzického mizí. To ovšem nelze prožít na asfaltu, po kterém běhá Murakami (ve městech jako Boston a Tokio). Až během po přirozeném povrchu (nejraději po lesní pěšině) se stávám skutečným běžcem a prožívám ho se stejnou samozřejmostí jako mí příbuzní: kůň či vlk.

Murakami je dost trénovaný, aby mohl prožít okamžik, kdy se stírá rozdíl mezi člověkem a zvířetem, kdy rychlým, vytrvalým během lesem zakouší čistou formu přírodního bytí, v němž ho ostatně poznávají i zvířata: mnohokrát jsem zažil, že srny či jeleni se na mne dívají klidně a neutíkají přede mnou, protože mne – běžícího – považují za součást lesního života. Nejednou jsem zažil, jak se ze stromů neslyšně spustila sova a letěla přede mnou, jako kdyby se mi chtěla osobně předvést, jednou se mě dokonce snažil předběhnout kanec. Dotek nohou s půdou lesa je navýsost osobní – půda nohy hýčká a vy přímo cítíte tu oboustrannou radost ze spojení s živou planetou –, zatímco asfalt je mrtvý jako povrch Měsíce. Jak to, že tomu Murakami nerozumí?

A jak to, že odmítá běhat v dešti a mrazu? Copak nechce prožívat to opojné spojení s přírodou, kdy se na vás valí voda z nebes a vy si užíváte pohodlí těla zahřátého během, které je ostatně tak jako tak mokré, jedno zda od potu nebo od deště? Jistě, běhat v mrazu a po sněhu je namáhavější a vyžaduje zvláštní techniku lehkého kroku, ale není snad opojný ten zážitek, že vám sice z vousů visí rampouchy, ale vám je teplo, protože dokud běžíte, nemůže vás nic ohrozit? Neví Murakami, že smyslem běhu není vyčerpávat tělo do krajnosti, ale že je to jeden ze způsobů, jak se dobrat poznání nejen o sobě samém, ale také o naší živočišné podstatě, jež je uložená hluboko pod vrstvami dějin Homo sapiens?

Možná to vše Murakami ví, ale dal prostě přednost formě běžeckého deníku před zápisky spisovatele. Vznikla tak sice nesporně čtivá kniha, v níž si možná paradoxně najdou pár dobrých rad začínající spisovatelé, začínajícím běžcům bych však radil se jí neřídit.