Kámoši v éře FB

Takhle si to Jakub Horák opravdu nepředstavoval. Když si tento osmatřicetiletý novinář, reklamní textař a producent před třemi lety založil osobní účet na Facebooku, chtěl vlastně jenom vyzkoušet, jak „ta nová síť“ funguje. „Potom jsem ale Facebook vůbec nepoužíval – až najednou jsem zjistil, že na něm funguje čím dál víc lidí v mém okolí.“ Dnes stránka s malým modrobílým písmenem patří k adresám, které má Jakub na svém počítači otevřené víceméně neustále. Neuplyne hodina, aniž by do světa poslal nové fotografie, klip či tipy, na jaké filmy by měli ostatní zajít. Jakubovy příspěvky se lidem zřejmě líbí: spousta návštěvníků jeho stránek fotky a videa komentuje, lidé posílají smajlíky a vtipkují. Především však čím dál víc lidí chce s panem Horákem navázat bližší vztah: číslo na levém okraji stránky se sedmimílovými botami blíží tisícovce. V žargonu Facebooku to znamená, že Jakub má tisíc přátel.

Může mít ale člověk tisíc přátel? Ta otázka zní naivně. Nikdo si přece nemůže myslet, že lidé, se kterými si prostřednictvím Facebooku, ICQ, MySpace nebo jiných sociálních sítí čas od času vyměňujeme krátké zprávy, jsou skutečně tím, čemu se všeobecně říká „přátelé“. Proto v Česku každý, kdo podobnou otázku položí, dostává rychle nálepku beznadějného škarohlída. Na Západě se ale v posledních několika letech vyvíjí debata právě o tom, jaké následky všechno to chatování, surfování a „friendování“ vlastně má pro naše vztahy. Přinášejí sociální sítě nové kontakty? A pokud ano: jakou mají hodnotu? Jakou cenu platíme za to, že stačí kliknutí myší, abychom udrželi při životě známost z poslední dovolené v Austrálii? A jaký vliv mají „digitální“ přátelství na naše reálné sociální vztahy?

Banality pro masu

„Sociální sítě, jako je třeba Facebook, zničily podstatu osobního přátelství.“ Touto tezí americký literární vědec William Deresiewicz loni na podzim strhl lavinu článků, ve kterých novináři, akademici i běžní čtenáři vyprávěli, jak vnímají přátelství všeobecně a to na Facebooku obzvláště. O tom, že „FB a spol.“ představují pro naše sociální kontakty něco jako malou revoluci, lze pochybovat jen těžko. Umožňují bleskově rychlou komunikaci mezi jednotlivým uživatelem a jeho přáteli. Hlavní půvab ale spočívá v tom, že tuto komunikaci mohou sledovat i ostatní členové „přátelského kruhu“ a že všichni naši přátelé se mohou spřátelit i mezi sebou. Když tedy fotbalový fanoušek Petr čte, jak jeho přítel Tomáš na Facebooku s nějakým Milanem intenzivně diskutuje o posledním utkání Sparty s Baníkem, stačí tři kliknutí myší – a Petr a Milan se stávají novými „přáteli“.

Během čtyř let, která uplynula od startu Facebooku, začalo využívat jeho služeb už 500 milionů lidí (v samotném Česku se počet uživatelů blíží hranici 3 milionů). Popsaný systém sněhové koule představuje jednoduchou metodu, jak okruh vlastních přátel rychle a cíleně rozšiřovat, a zároveň Facebook nabízí možnosti, jak si nové známosti pohodlně udržet. Moc to nestojí: stačí čas od času okomentovat nějakou fotku, přidat k narozeninám krátký pozdrav na osobní zeď a noví přátelé na nás nezapomínají. A právě tato jednoduchost, lehkost a nezávaznost je důvodem, proč „FB a spol.“ vyvolávají odpor nejen u vědců typu Williama Deresiewicze.

„Většina lidí, kteří se na Facebooku vzájemně označují jako ,přátelé‘, se vůbec nebo téměř vůbec neznají,“ říká Lukáš Nachtigal, jeden z mála mladých kritiků Facebooku v České republice. Tento 24letý mladý muž nedávno dokončil studium humanitních studií na Karlově univerzitě – a účtu na Facebooku se úmyslně zřekl. „Nazývat vztah, ve kterém o druhém nevím nic kromě toho, jakou má rád hudbu, „přátelstvím“ – to se mi zdá dost povrchní,“ říká. „Lidé, kteří si na Facebooku vyměňují banality, mají pocit, že jsou společenští, že jsou v kontaktu s kamarády. Ale to zkrátka není pravda. Společenský přece může být jen ten, kdo se s reálnými lidmi skutečně setká.“