Nejdřív gratulace redakčnímu kolegovi Milanu Jarošovi, který na Czech Press Photo dostal minulý týden jednu třetí cenu a jedno čestné uznání. Jsou to povedené fotky, jak ty z povodní na Liberecku, ale ještě víc ty z jeho setkání s lidmi s handicapem, kterým jejich těžký osud pomáhá zlepšit kontakt se zvířaty. Na našem webu si je můžete všechny v klidu prohlédnout a věřte, že to stojí za to.
No a teď k samotné soutěži. Upřímně řečeno, už dávno ve mně její vyhlašování nevzbuzuje vzrušené očekávání: její výsledky mě pravidelně zklamaly, až jsem nad ní zlomil hůl. Dlouhodobě v ní necítím žádný progres, žádnou vůli něco zlepšit. Samozřejmě že se dá vždycky argumentovat tím, že se toho u nás prostě neděje moc zajímavého a redakce nemají peníze na vysílání fotoreportérů do zahraničí, takže zkrátka není odkud brát a výsledky jen věrně odrážejí zdejší (ne)možnosti fotožurnalistiky. Jenže jak ukazují právě třeba fotky Milana Jaroše, brát je pořád kde a nemusí jít zrovna o dramatické povodně, ale klidně i o obyčejné hlazení němé tváře. Jde totiž především o to, jestli má člověk ono „zlaté oko“, jak se jmenuje jedna z cen celé soutěže.
V tomhle ohledu je letošní vítězná fotka oproti předchozím ročníkům jistým posunem vpřed. Černobílý snímek Martina Bandžáka má svou sílu, pohled na dívku se zafačovaným okem zraněnou při zemětřesení na Haiti intenzivně připomíná obdobně syrový portrét…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu